Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

A oči raději nezavírám

18. dubna 2018 v 20:57 | Miriam M. |  Cogitare humanum est - myšlenky, úvahy a nesmrtelná chroustí duše
Někteří lidé rádi zavírají oči, když je něčeho příliš. Radosti nebo bolesti, na tom málo sejde. Zavírají oči v momentech extáze, v momentech, kdy třeští radostí. Zavírají oči dokonce i při milování.

Na rovinu, nikdy jsem jim nerozuměla. Veškerou extázi, divokou, k zbláznění živou radost, jsem prožila s očima dokořán. Protože je škoda se od té vší nádhery vzdálit, byť jen o stěnu víček. Protože je škoda jen vteřinu nevidět, protože je škoda se vzdálit od světa, který se právě ukazuje ve své zázračnosti. Ke štěstí patří krása a krása je od toho, aby byla viděna. Stejně tak je škoda utíkat do tmy od muže, se kterým se milujeme - a pokud jsme při tom pod širým nebem, pak i od oblohy. V těch chvílích se zdává, jako bychom koukali Pánubohu přímo do okem - a ta okna jsou zcela bezpochyby dokořán.

Je tu však ještě jeden důvod. Ten tichý hlásek, který je v momentech extáze vždy přítomen. (Má to tak každý? Nebo ho slýchám jen já? Netuším. Vím jen, že extáze bez něj je pro mě jen bezobsažná hypotéza.) Co říká? Šeptá tiše do ucha: hora ruit! Hodina pádí! A vidíš, jak rychle! Nenech utéct ani nanosekundu, soustřeď se všemi smysly, carpe diem, protože... copak je máš spočítané, ty vteřiny? Ne, netušíš. Možná je tahle, právě tahle, poslední ve štěstí. Možná je poslední vůbec. Memento mori. A smrt se připomíná, číhá za extází jako hladový vlk.


A vy si vybavíte Goethova Fausta. Jak zněla ta úmluva?

"Když okamžik mě zvábí k slovu:
Jsi tolik krásný! prodli jen -
pak si mě sevři do okovů,
ó, pak chci rád být utracen!
Pak nechať umíráčkem zvoní,
pak čas tvé služby dobíhá,
stůj orloj, rafije se skloní,
to uplynula doba má!"

Nějak to tušíme. Nebo alespoň někteří z nás. Pokaždé, když zvoláme "Okamžik směl bych osloviti: jsi tolik krásný, prodli jen!", tušíme někde za rohem Mefista, co se po nás sápe. Odnese nás do pekla? Teď hned? Nebo bude ještě nějaké příště? Nevíme - a proto se díváme, díváme se, dokud to jde.

Snad je to právě to hrůzné, neodbytné vědomí pomíjivosti, co nás nutí prožít extázi až do krajnosti, neoddechnout si ani na okamžik. To, co někdy přiměje bláznivě zamilovaného, aby celé hodiny místo spánku hleděl do tváře svého protějšku, protože... Jak dlouho ještě?

"Vždyť život trvá chvíli
Ach vždyť ten život milý
Je jeden jen jeden jen jeden..."

zašeptáme možná s Nezvalovou Manon a v tu chvíli je jedno, kolik nám je - a jestli věříme v život po životě. Vědomí pomíjivosti je až příliš hmatatelné.

A přesto jsou ty chvíle uchvacující a posvátné. Nebo právě proto?

***

Jsou ale i lidé, kteří zavírají oči před bolestí. Znám je - a sama jsem mezi ně mnohokrát patřila. Někdy je toho příliš. Někdy je náš svět na kusy, někdy už nemůžeme - a jediný svět, ve kterém ještě jakžtakž dokážeme přežít, je ten za zavřenými víčky. Protože ten je pořád náš. Můžeme si ho udělat krásným, i když venku už nezbylo téměř nic. Zapomínáme žít, jen sníme - protože je to přeci o tolik krásnější! Reálný svět pro nás přestává existovat. My ho nechceme. Nejraději bychom jen snili, spali... a už se víc nebudili. Asi jako v téhle písničce, která mě mimochodem inspirovala k návrhu tématu týdne:




Podobný přístup může být někdy paradoxně velmi nápomocný. Ve snech si můžeme uchovat to, co nám v reálném světě zmizelo ze života. To velké, čemu se říká Láska, Naděje, Víra. Jo, Krása taky. Když není venku, za zavřenými víčky se najde. Lze zavírat oči - a právě tak přečkat zlé časy a nezešílet. Jakkoli podobný přístup je často doslova a do písmene balancováním na ostří nože.

Jenže jsou momenty, kdy už ani tohle nejde. Protože rozdupaný a na kusy není jen náš život, ale i naše sny. Všechny a všechno. Nejen současnost a budoucnost. I minulost. Kladete si otázky jako: žila jsem pro lež? Pro klam? Pro iluzi? Co z toho, za co jsem byla ochotná dát pomalu hlavu na špalek, vlastně byla pravda? Které slovo, který pohled, který - zázrak? Nebo vůbec nic?

Nevíte - a vědět nechcete. Za vámi jsou trosky. Před vámi zrovna tak. Vy jste v troskách. I vaše sny. Nemá už smysl zavírat oči a volat k sobě krásu. Co když i krása je lež? Svět za víčky je najednou stejně nesnesitelný, jako svět před víčky.

A pak už zbývá jen jediné. Prostě oči otevřít, nechat je otevřené a na všechnu tu hrůzu se dívat. Neutíkat do minulosti, protože je pošpiněná. Neutíkat do budoucnosti, protože vás k smrti děsí. Přítomnost sice děsí taky, ale paradoxně ze všech variant nejméně.

A buď ten pohled vydržíte, nebo ne. Ale zkusit to musíte. Není kam utéct.

P.S.: Vím, že jsem zhruba před měsícem psala, že chci pověsit blogování na hřebík, ale... když už od té doby podruhé zvítězilo v anketě mnou navržené téma týdne, prostě jsem neodolala. A hlavě - psaní mi vždycky pomáhalo nějak přežít ta nejhorší období v životě. Možná se nelze spolehnout na nic a na nikoho, ale... té klávesnici pořád alespoň trošičku věřím.

poznámka: úryvky z Fausta přeložil Otokar Fischer a můžete je najít tady: https://cs.wikisource.org/wiki/Faust.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 25. dubna 2018 v 13:57 | Reagovat

Drahá Miriam!,
ani nevíš, jakou radost jsi mi udělala, když jsem od Tebe shledala další článek. :)...a musím říct, že krásně pozitivní, během něhož se mi v mysli přehrával obrázek za obrázkem.

Je to vskutku krásná úvaha, abychom měli stále otevřené oči dokořán - ba co víc, když je pravdivá.
Moc dobře znám ten pocit zavírání očí před bolestí, kdy jsem byla schopná jen ležet v posteli a ukrývat se před celým světem...ale to není řešení.

Žádná bolest netrvá věčně.

Krásný den ti přeji!

LERI

2 Miriam M. Miriam M. | 25. dubna 2018 v 21:31 | Reagovat

[1]: Díky moc za komentář, Leri! Ano, jsem zpátky - a jen tak nezmizím, nějak jsem totiž zjistila, že to bez blogu prostě nevydržím...

3 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 30. dubna 2018 v 19:19 | Reagovat

Čím jsem starší, tím víc oči otevírám a zavírat je nechci . Můžeš, prosím, psát dál?

4 Miriam M. Miriam M. | Web | 30. dubna 2018 v 22:11 | Reagovat

[3]: Děkuju moc - a řekla bych, že dokonce musím, nedokážu bez toho vydržet...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama