Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Cítit, či necítit?

23. dubna 2018 v 17:23 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Právě se chystám udělat to, o čem jsem si přísahala, že to nikdy neudělám. (Po kolikáté už porušuju nějakou svoji zásadu? Radši nepočítat...) A sice, chystám se psát nadávací článek. Zoufalý článek. Fňukací článek. Prostě udělat z tohohle blogu žumpu mých pocitů, kterou nikdy být neměl. Jenže... já to psaní potřebuju. Potřebuju ho víc, než sex, víc, než alkohol, víc, než čokoládu, snad dokonce i víc než lásku. Jsem písmenko-holik. Tenhle blog slouží k ukájení mé závislosti. Pohoršuje-li vás to, prostě to nečtěte. Tak.

Být, či nebýt, ptával se Hamlet. Zkoušela jsem to po jeho vzoru taky, výsledkem ovšem bylo zjištění, že na "nebýt" jsem moc velký srab. Nebo jsem moc zvědavá. Zvědavá na to, co bude dál. (Zvědavá zní oproti srabovi líp.)

Kladu si tedy jinou otázku - a troufám si tvrdit, že je stejně osudová. Cítit, nebo necítit?

A tím nemyslím pach kuřete, co jste připálili, nebo váš parfém. Myslím emoce.


Moderní psychiatrie, jak jsem zatím vypozorovala, upřednostňuje možnost b. Prostě spolkni prášky a to, co cítíš, vymaž. Když to nepomůže, spolkni jich víc. Když ani to ne... no, tak to máš blbý. Jedna věc je jistá. Jak trefně poznamenala jedna má kamarádka, "udělá to z tebe zeleninu". A ne, nemyslela tím, že budete zdraví jako řípa. Představte si spíš rozvařenou mrkev. Jo, tu co do vás cpali ve školce a ze které jste zvracívali.

Samozřejmě, někdy to není od věci. Pokud je vám fakt zle, může být jistá otupělost způsob, jak přežít nejhorší období. Za předpokladu, že začnete řešit, proč je vám zle. Pokud ne, hrozí vám, že ve stadiu zelenina uvíznete. Na roky. V lepším případě.

A i další výhody by se našly. Jako třeba, že si vždycky můžete říct, že váš muž nepřipomínal velmi často Antarktidu v době před globálním oteplováním proto, že byste mu byla totálně, ale totálně ukradená, ale proto, že ve stavu zelenina, do kterého ho medicína dostala, nebyl ničeho jiného schopný. Ale možná i touhle větou jen zas a zas obelhávám sama sebe. Protože na pravdu jaksi nemám.

Nebudu tvrdit, že jsem sama svatá. To fakt ne. "Ahoj, já jsem Miriam a mám sklony k alkoholismu a závislosti na lécích." "Zatleskáme Miriam!" Aneb trocha parodie na skupinové terapie. Někdy si říkám, že budu muset na nějakou zajít, jen abych viděla, jestli to fakt vypadá takhle.

V nejhorších životních obdobích jsem občas utíkala - a utíkám, nebudu předstírat, že je to za mnou - k neurolu. Nejsem na to nijak hrdá - a vím sama moc dobře, že polykám svinstvo. Jen... někdy jsem to prostě jinak nedala. Zaplať pánbůh se mi zatím vždycky podařilo udržet tenhle svůj zlozvyk pod kontrolou. Jinak řečeno, když jsem se rozhodla přestat, šlo to.

Ale chci se dostat k jádru pudla - proč? Proč člověk polyká všelijaký sajrajt? Aby necítil. Nedokáže totiž své vlastní emoce vydržet. A tak před nimi utíká. Viděla jsem lidi, co se snažili své problémy zapít. Nebo zaspat (spávali pak klidně i dvojnásobek toho, co se považuje za normu). Nebo smáznout sedativy. Nebo milion jiných věcí, z nichž některé jsem ostatně dělala taky.

Jenže... co když se to povede? Co když dokážeme opravdu své emoce vymazat? Strávila jsem skoro celý březen a kus dubna v přesně takovém stavu. Nebyly za tím prášky. Stalo se to jaksi mimovolně, jako reakce na extrémní stresovou zátěž. Můj mozek už to prostě nedal. A tak vypnul emoce. Jako když zmáčknete tlačítko off.

V něčem to pomohlo. Nestat se to, možná bych ani nebyla schopná chodit do práce - a možná bych dokonce skončila někde, kde dveře nemají kliky. Ale zároveň to bylo děsivé. Protože najednou jste zelenina. Je vám všechno jedno. Úplně všechno. "Kdyby teď někdo umřel, nedokázala bych brečet ani na pohřbu," říkala jsem si.

Navíc jsem celou dobu věděla, že to vše samozřejmě nezmizelo doopravdy. Jen se to na čas schovalo. Odložilo. Zametlo pod koberec, jako shnilé ovoce, které se tam rozkládá vesele dál, jen já to nevidím. Z člověka se stane časovaná bomba. Má v sobě sud dynamitu, nebo spíš rovnou jadernou pumu. A otázka není, jestli to bouchne. Otázka je kdy.

No, už se stalo. Moje emoce se zapnuly před pár dny. Paradoxně za to mohl alkohol. Který idiot vlastně vymyslel, že funguje jako sedativum? Ne, někdy je to pravý opak.

A od té doby se chovám jako blázen. Při cestě domů vyju do noci jako zraněná vlčice. Brečím, brečím, brečím. A vztekám se. Nadávám. Proklínám. Cokoli mužského pohlaví včetně samečků mořského koníka, jakkoli ti předběhli ve svém feminismu celou živočišnou říši. Hádám se i s Bohem, rouhám se - a stydím se za to míň, než bych měla. Posílám k čertu všechny, kdo se mě snaží uklidnit větami typu "všechno zlý je pro něco dobrý" a "děti v Africe jsou na tom hůř". Jo, to vím sakra taky, jenže v daný moment jsou pro mě výše uvedené věty jen kecy, kecy, kecy. Snůška keců.

Jo, a taky závidím. Těm bývalým spolužačkám, co porodily děti. Jakkoli vím, že bych nejspíš byla mizerná matka - a když jí nikdy nebudu, bude to tak pro všechny lepší. Té kamarádce, co se vdala. Jakkoli to bylo za někoho, komu jsem já sama předtím dala košem. Všem těm, které má někdo dost rád na to, aby s nimi chtěl žít. Jako opravdu žít. Bydlet pod jednou střechou a tak. Všem těm, kdo mají někoho, o koho se můžou opřít.

Před pár lety jsme na půdě vyhrabali svatební oznámení mých rodičů. Stálo na něm: "Jsme dva, dva na všechno, na lásku, život, na boj i bolest, na hodiny štěstí. Dva na výhry i prohry, na život a na smrt - DVA! " Citát od Karla Čapka. A já se tehdy rozbrečela - protože jsem věděla, že mě tohle nečeká. A že bych chtěla, chtěla, tak strašně moc chtěla - ale že nedokážu věřit, že můžu, že tohle by někde na světě bylo i pro mě. A pak přišly životní problémy a katastrofy, nemoci v rodině jak na běžícím pásu, potíže v práci, potíže s vlastním zdravím, potíže s přáteli... A já na to byla jedna. Sama. Ať už jsem byla zrovna ve vztahu, nebo ne. Mimochodem, když ve vztahu jste, štve vás to ještě o dost víc.

Musím se sama sobě smát. Snažila jsem se brát život filozoficky, s nadhledem, hledat ve všem vyšší smysl. Ale, kurva drát, já už na to nemám, já už to nedávám! Nemám na žádný vzletný kecy, jsem zas tam, jako před třemi lety, zoufalá, zahořklá ženská, která kolem sebe plive jed na všechny strany jako kobra, která místo láskyplných úsměvů a vyrovnaného postoje naříká, závidí, nadává a proklíná, která je prostě zlá - a která už ani nemá sílu to na blogu kamuflovat, jako se jí to plus minus dařilo tenkrát.

Jenže víte co? Jakkoli mám momentálně chuť začít řvát, rozbít vše kolem na střepy, nafackovat komukoli, kdo mi zkříží cestu a pak se zasmát a utéct do lesů jako bláznivá Viktorka z Babičky a jakkoli je to děs, je to pořád lepší, než to předtím. Je jaksi snesitelnější si připadat jako uprostřed epicentra zemětřesení, než necítit nic. Radši fůrie, než zelenina. Cokoli radši než to příšerné zeleninové vypnuté cosi. Protože když lezu bolestí po zdi, mám alespoň pocit, že jsem naživu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marcela Marcela | E-mail | 25. dubna 2018 v 3:28 | Reagovat

Lepší je být a žít i s emocemi. I s nadávky, se vztekem či klidem, se smutkem či radostí. Prostě jen žít a být. Tady a teď ;-)

2 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 25. dubna 2018 v 14:09 | Reagovat

Vím o tolika lidech, které antidepresiva doslova zničily, nebo je ničit začínají. Odjakživa jsem byla proti medikamentům a sama sebe zapřísáhla, že žádné nikdy brát nebudu - jednou jsem to málem vzdala a to loni v listopadu. Byla jsem zrovna na své třetí terapii u psycholožky, kde došlo k mému zhroucení. Doteď nevím, co se tehdy během té hodiny stalo, protože má sociální fobie a částečná panická porucha, jako by se eliminovaly a někam utekly...nechápu to. Když jsem tenkrát vyšla z ordinace, byla jsem jak vyměměná - a to trvá doteď! Na sezení jsem pak byla ještě v lednu a březnu tohoto roku a musím podotknout, že je to čím dál lepší.

Od té chvíle věřím na zázraky, protože tohle byl pro mě jeden z nich - ten největší.

Bude líp, uvidíš (i když to možná teď zní jako další bezduchej kec). :)

3 Miriam M. Miriam M. | 25. dubna 2018 v 21:35 | Reagovat

[1]: Souhlasím, ono tohle všechno k životu prostě patří...

[2]: Milá Leri, děkuji moc za sdílení tvého příběhu! Trochu podobný zážitek jsem měla před zhruba dvěma roky - a taky dodnes nechápu, co a jak se vlastně událo... Tak doufám, že jsem si tehdy nevybrala štěstí na celý život dopředu...

4 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 30. dubna 2018 v 19:16 | Reagovat

Tyjo, tys musela bušit do klávesnice! Vybušila jsi to všechno? Jsem jasně pro cítit a to znamená emoce vydržet. Sice to tak vždycky nebylo, to bych kecala,  taky jsem  sáhla na prášky, ale už je nechci. Existuje rada? Musíme se sami postarat, abychom byli šťastný a je to fuška. Já na tom pracuju..

5 Miriam M. Miriam M. | Web | 30. dubna 2018 v 22:15 | Reagovat

[4]: To tedy - a jakkoli jsem nevybušila všechno, vybušila jsem toho hodně. Hodlám pokračovat. Zabírá to líp, než ty prášky, od kterých se snažím držet dál. A jo, máš pravdu, postarat se sami je jediné řešení, je to zatraceně těžké - a taky na tom pracuju...

6 Charlen Charlen | Web | 2. května 2018 v 19:22 | Reagovat

Připadám si, že jsem po letech našla někoho, kdo jakoby psal moje myšlenky. A není to kec, ani nic podobného, ale prostě mi přijde, jako bych to, co čtu už někdy někde napsala.. (bloguju od 12ti) ... No k tématu, já to nemám na období, já to mám tak, že jak se vzbudím, tak se cítím.. někdy jsem vysmažená zelenina a někdy chodící dynamit.. Je to různé a přezdívat si depresivní bipolárka je taky docela hnus občas.. no zatím jsem z tvého blogu stále nadšená, tak uvidíme dál :)

7 Miriam M. Miriam M. | Web | 2. května 2018 v 19:51 | Reagovat

[6]: Děkuju moc za uznání! A jen... myslím, že přezdívat si depresivní bipolárka je docela škoda, jsme lidi, ne diagnózy! Doufám, že Ti nadšení vydrží - a že se třeba najdeš i v nějakém mém článku z lepších časů.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama