Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Když sňatek, tak z rozumu?

30. dubna 2018 v 16:47 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
"Princ na bílém koni není, nepřijde, neexistuje - a abychom nezapomněli, začínáš být stará." Tak lze ve stručnosti shrnout obsah rozhovoru s rodinou, který jsem tento víkend absolvovala během jedné obligátní návštěvy.

Začalo to nevinně. A sice tím, že jsem neprozřetelně přihodila k dobru dle mého mínění úsměvnou historku, kterak mi v práci nadbíhá jeden klient. Pokud máte komunikativní zaměstnání, v rámci kterého potkáváte různých lidí víc než dost, takové věci se vám prostě občas stanou. A samozřejmě je to lehce nepříjemné - klienta nelze odpálkovat se stejnou razancí, jako jiné ctitele. Musíte zůstat profesionální. Což dělám. Vysvětlila jsem mu, že vzhledem k typu našeho vztahu by bylo nevhodné vídat se mimo. Tak nenaléhá na rande a pro změnu píše. Neodpovídám víc, než musím.

Nechme ale mého klienta být - a doufejme, že i on nechá mě - a vraťme se k jádru pudla. Totiž k mým příbuzným. Jak jsem se zmínila, že o mě jeví zájem muž podobného věku, pracující ve slušně vydělávajícím oboru, který se navíc zdá být hodný, hned se ze všech stran sesypaly rady, které lze shrnout asi takto: "Jdi s ním na rande, jdi s ním na rande!"

Skutečnost, že k dotyčnému necítím NIC, dokonce ani fyzickou přitažlivost, ani pitomou touhu se s ním vyspat, odbyli jako nepodstatnou. Protože dle jejich názoru:


- začínám stárnout. Jo, jsem ve věku, kdy se mé spolužačky vdávají a rodí a kdy ženám začínají tikat biologické hodiny. Jo, mně tikají taky. Jo, už asi tři roky. "Jestli chce mít někdy rodinu, musí sebou hodit," řekla babička mámě a asi si myslela, že ji neslyším. Slyšela jsem - a bylo to jako facka.

- promarnila jsem spoustu času. Čtyři roky jsem strávila ve vážném vztahu s psychicky nemocným mužem, který se se mnou za tu dobu stihl dvakrát rozejít. Naposled před necelými dvěma měsíci - a obávám se, že tentokrát definitivně. Těžko někomu vysvětlovat, že pro mě to NEBYLY promarněný roky, ale to nejkrásnější a nejposvátnější, co jsem kdy zažila. A že jakkoli mám sto chutí ho zfackovat za všechny mý pošlapaný sny, pořád ho miluju.

- jsem moc vybíravá. V životě jsem odmítla docela dost mužů. U většiny netuším, jak skončili, nicméně ve třech případech se to ke mně - či k mým příbuzným - doneslo. Jeden z nich je šťastně ženatý. Druhý je čerstvý tatínek. Třetí dokonce obojí zároveň. A já? Sama, odkopnutá, bezdětná. "Tak se na sebe podívej, to se nestydíš?" naznačuje rodina. A - "kdo vybírá, přebere".

- nebýt zamilovaná nevadí. Jak mě poučila teta, "v lásce vyhrává ten, kdo dává míň." Jinými slovy dle rodiny pro mě bude lepší být s někým, kdo mě bude milovat - a já jeho ne. Protože pak to nebude jako s mým Drahým. Pak nebudu ta, která jen dává, dává, dává - a nakonec je zahozena, protože už se vyčerpala až do mrtě. Protože pak to budu já, kdo bude pískat - a muž bude tancovat.

"Počkat, takže se mi snažíte naznačit, že oboustranná láska prostě neexistuje?" zeptala jsem se rodinné rady.

"Ne, to víš, že ne," odvětila suverénně babička - a ostatní jí to odkývali.

"Takže když sňatek, tak z rozumu?"

Odkývali i tohle.

A teď sedím sama ve svém bytě, který sdílím všeho všudy s kočkou - což je sice tragédství, ale zase menší, než kdybych ve svém věku bydlela u maminky - a všechno se mi to honí hlavou. A jelikož kočka se mnou odmítá celou záležitost rozebrat - což možná souvisí se skutečností, že je vykastrovaná - píšu své otázky na blog - a doufám, že se třeba najde někdo, kdo mi zkusí odpovědět.

A tak se ptám - je oboustranná láska opravdu nesmysl? Výmysl z (nejen) brakové literatury? Něco, co tudíž nemá cenu hledat?

Je tedy nesmysl i princ na bílém koni? Tedy ten, s kým tu oboustrannou lásku zažíváme? Protože právě tohle pro mě slovní spojení "princ na bílém koni" znamená. Ne nějakého supermana. Někoho, kdo nás miluje a my milujeme jeho. Tečka.

A pokud tohle všechno platí, je tedy lepší být tím, kdo je milován, než tím, kdo miluje? Tuhle otázku už jsem si kdysi kladla v článku Čím to, že já Manon - a odpověď byla jednoznačné ne. A ať si příbuzní říkají cokoli, i po tom pekle, kterým jsem prošla a procházím, je má odpověď pořád stejná.

Protože když vám někdo nadbíhá, je to fajn. Zábava. Legrace. Lék pro raněné ego, pro pošlapané sebevědomí. Ale...

Co je to proti lásce? Proti tomu najít někoho, kdo vám stojí za cokoli? I za pot, krev a slzy? Jakkoli jsem za drahého prolila tohle všechno a jakkoli momentálně zuřím a naříkám, nelituju ani jediné kapky. Co je vytrvalý ctitel proti Muži, na kterého se vám stačí podívat - a je to, jako by vám hlavou zněly Beethovenovy symfonie. Velmi často je to Devátá. Radosti, ty jiskro Boží. Někdy Pátá. Osudová. Hrozivá. Jako bouřka. A vůbec nejčastěji druhá věta Sedmé. Jako něžná Naděje.

Jo, možná mají pravdu. Možná všechna ta vášeň, co jsem s Drahým prožila, byla jen mladické pobláznění. Teď přišel čas myslet. Uvažovat rozumně. Být seriózní. Zabezpečit se. Žádné symfonie. Někdo, kdo opraví kohoutek. Moment, to uměl Drahý taky. Tak někdo, kdo se bude chtít ženit?

A to opravdu nelze mít obojí? To se láska a manželství skutečně vylučují? Středověk měl v tomhle jasno. Trubadúrská poezie byla toho názoru, že láska je možná pouze mimo manželství. Protože veškeré sňatky byly sňatky z rozumu.

Dnes máme svobodu. Nebylo by tedy záhodno ji využít?

Ale co když je oboustranná láska opravdu jen kec a chiméra a iluze a já skončím jako stará slečna sama se svou kočkou?

Nevím. Nevím, jak odpovědět. Vím jen, že jsem zažila vášeň, která dokázala vydržet čtyři roky. Že jsem potkala výjimečného muže, z jehož pouhé přítomnosti jsem se celé ty čtyři roky vznášela metr nad zemí a který pro mě byl hudbou a poezií a obrazy renesančních mistrů a vůbec vším, co vás jen napadne, když si vybavíte slova "krásné" a "posvátné" a "božské". A že si neumím představit, že bych vstoupila do manželství s někým, kdo by pro mě znamenal méně.

A asi jsem vážně naivní pitomá romantička, nad kterou veškeré příbuzenstvo zlomí hůl a která skončí sama se svými sny.

Jenže... mně se už jen z představy sňatku z rozumu chce zvracet.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 30. dubna 2018 v 18:21 | Reagovat

Vůbec nejsi nějaká pitomá romantička, ani v nejmenším!
Já osobně si myslím, že láska, která není oboustranná, láska zkrátka není. Nedovedu si představit, že bych žila s někým, ke komu bych nic necítila...

2 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 30. dubna 2018 v 19:23 | Reagovat

Uskutečnila jsem druhý svůj sňatek z rozumu s nádechem malé lásky. Dopadlo to katastrofálně, ublížila jsem sobě i jemu. Hlavně ale sobě, protože jsem si lhala do kapsy a to je fuj. Láska vítězí, je to spojenec a důležitá bytost.

3 Miriam M. Miriam M. | Web | 30. dubna 2018 v 22:19 | Reagovat

[1]: [2]: Děkuju moc za komentáře, tohle přesně jsem po té smršti na rodinné radě potřebovala! Aneb hned si připadám jako o něco menší blázen.

4 Marcela Marcela | E-mail | 1. května 2018 v 0:54 | Reagovat

Do vztahu, který by nebyl oboustranný, už bych opravdu nešla. Stačilo mi jedno manželství, kde jsem se musela vdát právě kvůli rodině. I když jsem ráda za tu zkušenost, teď bych rodinu vůbec neposlouchala. Je to můj život a ne jejich. Ať udělám cokoliv je moje věc. I když něco udělám špatně, budou to moje následky. Nikdo nemůže žít život jiných. Každý má svojí cestu, ať se to rodině, či ostatním líbí nebo ne.
Pokud se vdávat nechceš, pokud nemáš zájem o muže je jen a jen tvoje věc. Je to těžký, když máš srdce ještě u muže, kterého jsi tolik milovala a miluješ. Přeji ti, ať najdeš to, po čem tvá duše touží. ;-)

5 Ukyoshi Kurumishiki Ukyoshi Kurumishiki | Web | 1. května 2018 v 8:57 | Reagovat

Jo ráda bych měla svatbu

6 Janet Janet | Web | 1. května 2018 v 15:02 | Reagovat

Upřímně si taky neumím představit, že bych měla být s někým, kdo mě nebude přitahovat a nebudu k němu skoro nic vlastně cítit, to bych asi vážně nedokázala. V tomto jsem asi taky naivní... No a s takovou to vidím podobně. Asi taky skončím sama s kočkama. :D

7 Miriam M. Miriam M. | Web | 5. května 2018 v 21:36 | Reagovat

[4]: Díky moc za zkušenost, pomohla mi držet se toho, co mi říká zdravý rozum a srdce - a nenamočit zbytečně do neštěstí sebe a navrch ještě někoho druhého.

[5]: Tak držím palce, ať to vyjde!

[6]: No a podobně - a náhodou, kočka, to je skoro jako chlap. I prvomájovou pusu jsem od ní dostala - s příchutí granulí :-D

8 Sacharin Sacharin | E-mail | Web | 7. května 2018 v 8:55 | Reagovat

Dvojitý zásah i tento článek je zařazen do výběru na TT. :-) Na sňatky z rozumu kašli! Láska je důležitá i za cenu modřin (nikoli doslovních, životních) :)

9 Miriam M. Miriam M. | 7. května 2018 v 12:01 | Reagovat

[8]: Děkuju moc, je fakt, že tohle téma mi momentálně opravdu sedlo... A máš pravdu, už jsem k tomu dospěla taky, díky za podporu!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama