Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Jen tak si být...

19. května 2018 v 15:55 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Je mi fajn. Skoro až neuvěřitelně fajn. Připadám si jako dynamo. Energie ze mě skoro kape. Síla jara? Síla sexu, navíc s neobyčejným mužem? Kde vlastně jedna končí a ta druhá začíná? Nemám sebemenší tušení, podobají se jedna druhé až neuvěřitelně. A když se spojí, člověk se mění v jadernou elektrárnu. Fungující, ne po výbuchu. A víte, původně jsem chtěla psát právě o tomhle podivuhodném tanci základních energií, jenže... jenže teď se mi do nějakých hlubokomyslných úvah prostě nechce. Chce se mi jen tak vám poslat pozdrav - a podělit se o jeden alespoň pro mě hodně zásadní postřeh.

Protože ještě nedávno jsem se cítila provinila. Že mám tolik síly - a nevím, co s ní. Energie by se měla přece zaměřit. Koncentrovat. Směřovat k cíli. A já přitom dělám milion různých věcí. Miluju se, tančím, přesazuju kytky, zdobím byt, píšu, chystám se na rekvalifikaci, na další studium, běhám po lesích... Aniž bych před sebou viděla nějakou jednoznačnou metu, za níž bych se pachtila. Momentálně neplánuju spasit svět ani své blízké, nehodlám se dopracovat k Nobelovce, získat doktorát... jo a zajistit světový mír taky ne.

Ale - co když je to tak v pořádku? Co když je v pořádku vykašlat se jednou na výkon, výsledek, vítězství - a prostě si jen užívat tu prostou skutečnost, že jsme naživu?


A vím, skoro nikoho z nás k tomu nevychovali. Vštěpovali nám, abychom byli ještě lepší než nejlepší. A tak, jakmile nám to nejde, upadáme do deprese, nebo do záchvatů workoholismu - nebo do obojího. Jenže, co když existuje ještě něco jiného než život orientovaný na výkon, který tahle společnost adoruje? Co když jde - prostě to nechat být? A... být, ne se pachtit?

Tím netvrdím, že má člověk rezignovat na cíle. Je ale důležité se nestat jejich otrokem. Protože pokud se jen pořád za něčím honíme a dopustíme, aby z našeho života zmizely ty zdánlivě nepodstatné kvality jako radost, štěstí, hravost a spontaneita, může se nám stát, že se sice doškrábeme na vrchol, ale budeme na něm vycucnutí, zničení a vůbec jak spráskaný pes. A proč vlastně? Aby nás někdo pochválil, poplácal nás po rameni? Za jakou cenu?

Moje cíle se rozpadly. Zkrachovaly. Chtěla jsem toho spoustu a všechno je pryč. V takové situaci máte několik možností. Jednou je se totálně sesypat. Druhou najít si nahonem jiné cíle. A ta třetí? Dělat milion věcí ne proto, že to někam vede - ale prostě proto, že je vám v tom fajn. A vy si uvědomíte, jak obrovská je v tom svoboda. Kašlete na budoucnost a užíváte si přítomnosti. Jo, možná v té nové práci nevyděláte majlant. Ale možná vás bude zároveň ohromně bavit. Možná vás na tu další vejšku nevezmou. Ale možná i tak získáte během přípravy na přijímačky spoustu nových vědomostí. Možná ty kytky chcípnou. Ale možná bylo prostě jen fajn je zasadit - a příště už to zvládnete líp. Možná pro svého homme fatal budete vždycky jen milenka - a možná...

...možná je lepší být milenka někoho, koho milujete a s kým je vám krásně, než manželka jiného, vedle koho umíráte zaživa. Možná? Určitě!

Momentálně vytrvale odmítám dva své nápadníky. Oba by nejspíš byli dobří otcové rodiny. Snad i spolehliví partneři. A... to je asi tak všechno. Jenže já vím: pokud se někdy vdám, bude to z vášně a z lásky. Pokud porodím dítě, bude to z těch stejných důvodů. Nebo se nevdám. Hroutit se kvůli tomu nebudu.

Před několika týdny jsem si uvědomila, že se mi podařilo dospět, aniž bych si kdy dovolila být dídětem.. Vždycky rozumná, vždycky zodpovědná, vždycky úspěšná. Ach Bože, ani nevíte, jak mi to leze krkem!

Dětství už nedoženu. Jedno ale můžu: nedopustit, abych zestárla, aniž bych kdy byla doopravdy mladá.

Tedy ne že bych doopravdy mladá nebyla nikdy, to zas ne... Pořád mám ale pocit, že je toho na světě ještě tolik, co jsem neobjevila, neprožila, neochutnala - nebo si prostě jen neužila dost, že... že se mi nechce s tím objevováním přestávat!

Mějte se tu krásně! Já jdu zas dělat milion věcí, které možná nikam nevedou - a při kterých se cítím báječně!

A ještě Beatles na závěr. Let it be...


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 22. května 2018 v 18:08 | Reagovat

Nikdy by mě nenapadlo, jako silná euforie je, když se člověku podaří být plně zakotven v přítomnosti. Ačkoliv by to měla být naprosto přirozená věc, čím dále hůře se jako lidi dostáváme do stavu, který by mohl být i naší prioritou kvůli tomu, abychom předešli zbytečnému stresu a obavám o budoucnost.

2 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 5. června 2018 v 12:40 | Reagovat

No, svoboda je základní kámen mého bytí. Také bez-podmínečná láska je základ.
Také pravda a důvěra. Když mi v životě třeba ve vztahu něco takového chybělo,opouštěla jsem vztah. Dnes jsem už zase  svobodná, spokojená - i když sama. Na sílu nic a s nikým žít nebudu, chci dělat co chci a že toho je! Moc držím palce, protože ti rozumím.

3 Miriam M. Miriam M. | Web | 8. června 2018 v 10:34 | Reagovat

[1]: Přesné, Leri. A řekněme, že tenhle stav je jako priorita věc pěkná - a myslím, že i velmi zdravá...

[2]: Naprosto chápu, pro mě je svoboda taky hodně, hodně důležitá.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama