Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Příliš mnoho orgasmů

6. května 2018 v 18:38 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
...aneb pár slov o tom, kterak jsem našla jednu velmi drzou odpověď na otázku, proč sňatek z rozumu prostě NE. Ale ještě předtím bych chtěla moc a moc poděkovat vám všem, kdo jste pod minulým článkem o sňatcích z rozumu zanechali svůj komentář, či se k němu vyjádřili nějakým jiným způsobem, a pomohli mi nenechat se zmanipulovat příbuzenstvem. Děkuju vám, jste skvělí!

A teď už k věci. Totiž, přišla jsem na to. Až mi zase někdo předhodí, že jsem stará, neměla bych si vybírat a měla bych dát šanci jednomu ze zájemců, kteří víceméně všichni patří buď do kategorie ťuňťa/blonďatý ťuňťa/ošklivý blonďatý ťuňťa, protože mi přeci utíkají roky a láska je stejně jenom kec do básničky... no, zkrátka takový člověk se dočká následující odpovědi:

"Nemůžu. Na to jsem zažila až moc orgasmů!"


Upřímně, při představě, jak TOHLE říkám svým příbuzným, dostávám záchvaty smíchu. A vůbec, tenhle týden se směju tak nějak pořád. Myslím, že jsem to konečně pochopila. Že tohle je MŮJ život. Že ho tudíž můžu žít podle sebe. Protože kdy jindy, když ne teď? Jsem dospělá a zodpovídám pouze sama za sebe.

A co že to v životě vlastně chci? Vášeň, divokou radost. Dobrodružství. Extázi. A ty orgasmy, samozřejmě.

Protože nejztracenější den života je ten, kdy jsme se nezasmáli - a kdy jsme se nemilovali. No dobře, tu druhou část jsem si k onomu provařenému citátu doplnila sama. Aneb malé životní moudro z Miriaminy praštěné hlavy. Respektive důsledek všech těch let s drahým...

Teď, nebo nikdy. A tak jsem si řekla, že přestanu jenom snít a fňukat a začnu konat. Jo, jsem v komplikované situaci. Ale nejsem tak docela bez možností.

Bod první - má kariéra. Už delší dobu si uvědomuju, že práce, kterou dělám, se pro mě dlouhodobě nehodí. A přesto jsem se chystala podepsat další smlouvu v tomhle oboru. Proč? Protože strach pustit se do něčeho jinýho.

A pak, minulý pátek, mi to doklaplo. Strávila jsem den prací, které se věnuju jen příležitostně - a kterou miluju. A bylo to ONO. Jo, to, když něco děláte a máte pocit, že vlastně vůbec nepracujete, ale skvěle se bavíte. A na konci dne se vám dostane ovací - a navrch tolika peněz, že se vám z toho protočí panenky. Z toho vyplynula logická otázka - proč se dřít za pár korun někde, kde můžu být jen průměrná, když můžu být jinde skvělá - a navíc dobře placená? A tak jsem tu smlouvu nepodepsala.

A na rovinu, klepou se mi kolena. Čeká mě rekvalifikační kurz, abych to, co už dávno dělám, mohla dělat oficiálně. Pak zkouška. A pak zřizování živnosťáku. Jo, z Miriam bude OSVČ. Trochu se bojím. Protože podobná nejistá existence byla v naší rodině vždy považována za prokletí s velkým P. Jenže já s tím chci skončit, chci ze sebe sklepat všechna ta rodinná omezení - a dělat si věci konečně podle sebe. Pro jistou si nicméně pro začátek ponechám zaměstnanecký poměr na částečný úvazek. Aby za mě někdo odváděl pojištění. A abych neskončila v průšvihu, kdyby to na začátku nešlo tak, jak si představuju.

Bod druhý - muži. Uvědomila jsem si následující - mám právo říkat NE a mám právo říkat ANO. A je jen a jen moje věc, kdy řeknu které. Moje tělo je jen moje - a nikdo druhý na něj nemá právo, bez ohledu na to, kolik máme společných genů.

Ať jdou všechny sňatky z rozumu k čertu. Možná jsem úplně pitomá - ale... ale... stokrát radši budu milenka svého homme fatal, než manželka nemastného a neslaného ťuňti. Nebo občasná milenka svého homme fatal. Nebo... cokoli a nebo nic. Prostě a jednoduše, nemastní a neslaní ťuňťové mě nezajímají a pokud má moje rodina pravdu a tohle jsou ti jediní muži vhodní pro manželství, pak manželství patrně není pro mě.

Možná fakt není. Netuším. Jedno vím jistě. Nikdy se nevdám jen proto, abych byla vdaná. Bez ohledu na to, kolik žen přede mnou to tak udělalo.

Představa, že po mém homme fatal přijde někdo, s nímž budu následujících pár desítek let v ložnici dle údajného doporučení královny Viktorie zavírat oči a myslet na impérium, pro mě není únosná. Nehledě na to, že dotyčné impérium už stejně dávno neexistuje... Jsem špatná, protože mám ráda sex? Jsem špatná, protože potřebuju obdivovat krásu? Protože potřebuju být až k zbláznění živá? Protože potřebuju milovat?

Prostě jsem tak trochu Divoké dítě. Jako v té písničce od Enyy. Wild child.




Vzpomínám si. V začátcích našeho vztahu drahý pouštěl její písně k našemu milování. O pár let později jsem ji poslouchala, když jsem jezdila za ním do jeho rodného kraje. Vybavuju si ty chvíle. Hudba a doteky jeho nádherného těla. Hudba a dechberoucí kopce a hory za oknem autobusu. Divoké dítě. Ta melodie mě volá do života. A říká mi: tohle jsi ty! Přesně tohle. Divoké dítě. Nesnaž se být jiná. Vždyť je to krásný, být divokým dítětem.

Nevím, jestli mezi mnou a drahým ještě někdy něco bude. To nechávám na Bohu. Ale i kdyby ne, navždycky ho budu milovat jen za to, že je jedním ze tří nejdůležitějších lidí v mém životě. Matka a otec mi dali život. Ale až ON mi ukázal, že ten život může být krásný. Že můžu být Divoké dítě.

Rozhodla jsem se jím tedy být. Divokým dítětem. Protože i to je pro mě způsob, jak vyjádřit úctu k tomu muži. Tím, že budu žít to, co mi ukázal.

A radši si coby Divoké dítě rozbiju kolena a zlámu nohy, než bych hnila v bezpečném a nudném závětří, které je dočista bez života.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jeife Jeife | E-mail | Web | 6. května 2018 v 19:29 | Reagovat

Moc ti drzim palce. I kdyby to bylo jen par krasnych tydnu a pak nic. Vse je lepsi nez hnit :)

2 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 6. května 2018 v 19:45 | Reagovat

Báječné! Dost dobré! Mám synovce - kecá rok, že změní místo. Řekla jsem mu: přestaň kecat a udělej to! Život šíleně letí, musíme myslet na sebe a žít. Udělal to, je šťastnej, i když se musí hodně učit, aby byl dobrej. A hnít ve svazku s tím nepravým jen kvůli někomu nebo něčemu? No ani náhodou, musíme si přeci vážit sami sebe a když to není to,co chci, tak to nechci přece.

3 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 6. května 2018 v 19:50 | Reagovat

Já ještě koukla na tvůj článek z července 2017. Dost ti rozumím. Podařilo se všechno, o čem jsi tehdy psala?

4 Miriam M. Miriam M. | Web | 6. května 2018 v 19:57 | Reagovat

[1]: Děkuju moc! A ano, i chvilka docela stačí:-)

[2]: [3]: Díky, pevně doufám, že to budu mít podobně. A upřímně, odpověď zní ne, něco se podařilo - a spousta toho neklaplo. Období, které po napsání toho článku následovalo, bylo a je dost náročné - a já se mnohokrát nechala semlít. Ale... zkouším to pořád znovu a znovu. Padám a zase se zvedám.

5 Marcela Marcela | E-mail | Web | 7. května 2018 v 13:50 | Reagovat

To je krásný, když čtu slova ve kterých cítím sílu.:-)
Říct si , že zkouším pořád i když padám, to je síla člověka. Silná jsi to žena. Moc ti držím pěsti, ať se ti daří ve všem. ;-)

6 Miriam M. Miriam M. | Web | 9. května 2018 v 15:40 | Reagovat

[5]: Děkuji moc, snažím se být silná, jak jen to jde :-)

7 hanlen hanlen | Web | 9. května 2018 v 22:07 | Reagovat

Miriam.
Jste ... milá. Jste okouzlující. Jste mi nádherně sympatická. Jste báječné.... dítě. Kouzelná žena. S pohledem šelmy a duši něžné princezny.
Baví mě Vás číst. Jste zcela jistě mladá dáma a já ze své životní pozice, i přesto, že nesouhlasím zcela se vším... vám tleskám a řikám... brávo... brávo.... Krásné dny přeji.

8 Miriam M. Miriam M. | Web | 10. května 2018 v 19:03 | Reagovat

[7]: Milá Hanlen, děkuji moc, nádherně se to čte, co jste mi napsala! A skoro se mi chce zvolat: "škoda, že nejste chlap!" Protože slyšet tohle od muže, tak se mě dotyčný už asi nezbaví :-D Taky přeju krásné dny!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama