Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Červen 2018

Rozhodnutí? Kéž by bylo Tvoje…

20. června 2018 v 10:51 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Můj milý dospěl k závěru, že by se rád rozhodl, jak to s námi vlastně do budoucna bude. Současný stav věcí mu nevyhovuje. Mně sice prozatím vcelku ano, ale vím, že dlouhodobě bych v něm také fungovat nemohla. Tak tedy? Jsou dvě možnosti: rozhodnout se spolu doopravdy být - nebo spolu rovněž doopravdy nebýt.

Co se mě týče, mám ve věci jasno. Chci s tímhle mužem strávit zbytek života. Se vším, co to obnáší. Protože ho miluju a protože ho považuju za tu nejlepší volbu. K tomu není třeba cokoli dodávat. Vím to už několik let a jakkoli budoucnost je už ze své podstaty terra incognita, nemyslím, že je pravděpodobné, že svůj názor změním.

A víš, někdy už fakt nevím, jak Ti to říct, to, že Tě mám ráda i s tím vším, co mi na Tobě leze na nervy, to, že prostě chci být s Tebou. Mám pocit, že když Ti to říkám, stejně mě neslyšíš, ať křičím jakkoli nahlas. Stojím o Tebe. I když jsem někdy vzteklá až hrůza, i když se rozčiluju. Snažím se taková nebýt, ale je to pro mě těžký, mám dost výbušnou povahu. A na rovinu, tentokrát fakt doufám, že si ten článek přečteš...

Zase jedny zásnuby

10. června 2018 v 16:47 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Spousta klasiků i neklasiků psala o tom, že ženské emoce jsou tak trochu jako aprílové počasí. No dobře, nejspíš tak trochu víc... V zásadě se považuju za šťastného člověka, přinejmenším někdy zhruba od začátku května je můj život celkově vzato parádní. Tenhle týden se vesměs povedl. Ještě včera jsem sršela energií, nabytá středečním večerem stráveným s milým, páteční tour po koupalištích a sobotním přímo úžasným zmoknutím a zpíváním v dešti. Kdybych psala deníčkový článek včera, psala bych spoustu lyrických úvah o lásce, o svobodě a o nevinnosti, které za mnou přišly formou těžko uchopitelných pocitů někde v náručí toho muže, někde mezi poli, někde u rybníka. A rozhodně hodlám dotyčné úvahy časem sepsat, část už jich mám načrtnutou na papíře - a byla by věčná škoda je nepublikovat. Jsou zajímavé, jakkoli v mnohém jaksi neurčité. Jako impresionistický obraz. Některé pocity jsou zkrátka příliš velké na to, aby bylo možné směstnat je do slov.

Jenže dnes je mi divně. Ne že bych z toho dělala tragédii. Jsme na planetě Zemi, jsme lidi - a být vysmátý a šťastný permanentně jde tak maximálně v hollywoodském trháku, ale ne v reálném životě. Nicméně když už nejsou vaše pocity tak úplně ok, je dobré zeptat se proč. Možná to souvisí s tím, že venku zuří bouřka a já tím pádem nemůžu běžet k vodě. Ale mnohem spíš za to můžou zase jedny zásnuby.

Jak pomáhat - a neškodit?

4. června 2018 v 22:41 | Miriam M. |  Cogitare humanum est - myšlenky, úvahy a nesmrtelná chroustí duše
Mít srdce na pravém místě v praxi znamená ochotu pomáhat druhým. Což zní krásně - ale jak dojde na praxi, vyvstane řada otázek. Jako třeba - jak pomáhat - a nenadělat víc škody, než užitku? Protože jak známo, cesta do pekel bývá dlážděna těmi nejlepšími úmysly. A říkám rovnou, že to, kterak se po oné cestě do pekel nepustit, zatím s jistotou nevím, respektive jsem ve fázi intenzivního hledání - metodou pokus-omyl. Pár postřehů bych už ale měla.

Dejme tomu, že za vámi přijde někdo s problémem. Někdy jsou věci jednoduché. "Nemám se z čeho učit na státnice." "Ok, tady jsou moje staré poznámky." A věc je vyřízená. Jenže častěji to bývá složitější. O dost častěji. Co dělat v takových případech? Především se vyhnout dvěma extrémům, které oba vedou do maléru.