Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Červenec 2018

Kde to rodiče zvorali...?!

26. července 2018 v 16:50 | Miriam M. |  Cogitare humanum est - myšlenky, úvahy a nesmrtelná chroustí duše
...aneb pár úvah na téma současná psychologie a především psychoterapie. Předesílám, že sama nejsem terapeutka, ale mám dlouholeté zkušenosti s pozorováním svých blízkých-pacientů. A některé věci mě za ty roky solidně zvedají ze židle.

Pokud přijdete k psychologovi, dotyčný obvykle začne pátrat po příčinách vašich problémů. To je samozřejmě logický krok a je to naprosto v pořádku. Často na to, abychom něco mohli řešit, prostě musíme vědět, odkud se to vzalo, lidově řečeno, kde je zakopaný pes. Tak tedy, jdeme spolu s terapeutem psa vykopat. A kde ho najdeme? V našem dětství, samozřejmě. A kdo ho tam zakopal? Naši rodiče, obvykle.

Názor, že naše psychické potíže mají kořeny v dětství a ve výchově, kterou jsme prošli, se v psychologii táhne, pokud je mi známo, přinejmenším od dob Sigmunda Freuda. V zásadě mu nelze mnoho vytknout. Obvykle bývá pravdivý. Ano, nejspíš jste zakřiknutí kvůli vašemu otci, co na vás pořád řval, úzkostliví kvůli úzkostlivé matce, perfekcionisti kvůli rodičům, pro které dvojka nebyla známka. Takový poznatek pro vás může být přirozeně užitečný. Je tu však jedno velké ALE. A sice:

co s tím dál?

Hořkost

22. července 2018 v 19:06 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Upřímně, cítím se mizerně. Jako by vše kolem mě i ve mně zhořklo. Jako by někdo nakapal do vody mojí duše jed - a ten jed mi teď koluje každou buňkou. Jo, pochopili jste to správně, píšu další fňukací článek. Za jediným účelem - pobrečet si na virtuálním rameni internetu.

Zdá se, že drahý se rozmyslel - a že verdikt zní ne. Alespoň to tak vyplynulo z kontextu, Bůh ví, jestli jsem to pobrala správně... Jeho ne, nebo ne jeho nemoci? Nemám sebemenší tušení, kdo z těch dvou tady rozhodoval - a pochybuju, že se to kdy dozvím. Asi by mě to nemělo překvapovat. Asi bych neměla brečet, když slyším kvanta nepěkných věcí, které slýchám už roky, roky to samé pořád dokola. A stejně brečím a stejně nadávám, vztekám se jak šelma s prackou uskřípnutou v železech.

Touha

9. července 2018 v 19:56 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Ráno mě pravidelně budívá rádio. A tak se jednoho červnového dne stalo, že jsem shodou náhod vstávala do práce s písní Daniela Landy Touha je zázrak. Jakkoli tenhle chlápek je jinak všechno, jen ne můj oblíbenec, dotyčná písnička mě nadchla. Tak moc, že mám do té doby tendenci ji poslouchat pořád dokolečka. Asi proto, že se v ní vidím.

Touha je žít,
zůstat a neodejít.
Touha je padnout a vstát
a rány nevnímat.