Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Hořkost

22. července 2018 v 19:06 | Miriam M. |  Confieor - deník, který možná měl být cenzurován
Upřímně, cítím se mizerně. Jako by vše kolem mě i ve mně zhořklo. Jako by někdo nakapal do vody mojí duše jed - a ten jed mi teď koluje každou buňkou. Jo, pochopili jste to správně, píšu další fňukací článek. Za jediným účelem - pobrečet si na virtuálním rameni internetu.

Zdá se, že drahý se rozmyslel - a že verdikt zní ne. Alespoň to tak vyplynulo z kontextu, Bůh ví, jestli jsem to pobrala správně... Jeho ne, nebo ne jeho nemoci? Nemám sebemenší tušení, kdo z těch dvou tady rozhodoval - a pochybuju, že se to kdy dozvím. Asi by mě to nemělo překvapovat. Asi bych neměla brečet, když slyším kvanta nepěkných věcí, které slýchám už roky, roky to samé pořád dokola. A stejně brečím a stejně nadávám, vztekám se jak šelma s prackou uskřípnutou v železech.


Řekla bych, že normálně jsem vcelku mírumilovný tvor a laskavá bytost. Ale v některých chvílích, v momentech obzvlášť ošklivých kopanců, se ze mě stává mizantrop. Ano, přesně tak, ta hodná, ochotná a roztomilá Miriam někdy fakt nesnáší lidi.

"Jestli nám sem do bytu vleze nějaký homo sapiens, tak si z něj uděláme řízky, co ty na to?" pravila jsem ke své kočce. Kočka se olízla. Slovu řízek rozhodně rozumí - a z čeho či z koho by dotyčný řízek byl, to už ji moc nezajímá.

Mám sto chutí číču popadnout do náručí a utéct spolu s ní někam do hor a do lesů, někam pryč od lidí. Jako bláznivá Viktorka z Babičky, se kterou jsem se vždy cítila tak trochu duševně spřízněná. Nejspíš proto, že jsme obě poněkud z divokých vajec a že nám oběma uhranul podobný typ chlapíka, však si určitě vzpomínáte z hodin literatury na černého myslivce... Nicméně já narozdíl od dotyčné neutopila svoje děcko v Úpě, což je patrně hlavní důvod, proč si zachovávám zdravý rozum a proč se šílený útěk do lesů nakonec přeci jen konat nebude. Mí klienti by z toho ostatně nebyli moc nadšení.

Znám věrnost, ano, znám, leč nevím právě, kde je.
Znám náhlá procitnutí z muk a beznaděje -
a je to málo, znát, a je to málo, chtíti,
je málo, zradu znát, když nelze odpustiti.

Aneb zase můj milovaný Orten, který dokáže to, co zrovna cítím, vystihnout mnohem líp než já sama. Věrnosti mám momentálně plné zuby - a odpustit? Ano, jistě, časem... ale momentálně jsem natolik plná hořkosti, že nedokážu vidět ani vnímat nic jiného. Cpu do sebe čokoládu, jako obvykle, když je svět hořký až k zalknutí - a nepomáhá to. Mám pocit, že teď by mi jí nestačil ani vagon. Ani vagon hroznového cukru. Protože ta hořká pachuť zůstává, ať se ji snažím jakkoli přebít.

Ne, nejsem žádný zenový mistr ani budhistický mnich. Jsem jen obyčejná ženská s obyčejnýma emocema. A momentálně je mi hrozně. Momentálně si bolestí hryžu pracky a mám chuť pokousat kohokoli, kdo se ke mně přiblíží.

Navíc mám za sebou ošklivou noc. Hodně ošklivou. Váhám, jestli o tom snu psát - ale cítím, že musím, tíží mě jako olovo. Viděla jsem v něm sebe jako o něco starší ženu, lehce po čtyřicítce. Jako ženu, které se zbláznily biologické hodiny. Slyšela jsem tisíc a jednu historku o jiných, kterým se stalo totéž - ale zažívat to, byť jen ve snu, byl docela jiný level. Ta žena byla posedlá jedinou myšlenkou - stát se matkou. Věděla, že už nemá mnoho času. Drahý byl stále v roli občasného milence, vyděšený až na půdu z mé lásky. "Na dítě je ještě spousta času," říkal mi. Ale já věděla, že je to jen žvást, který nemá s pravdou nic společného. "Je mi třiačtyřicet," odpověděla jsem mu, doslova jsem na něj ta slova řvala, jako nějaká hysterka. To číslo. Znělo celým snem. Třiačtyřicet. Třiačtyřicet.

A tak mé snové já udělalo něco, co lze považovat na čin nečestný a odporný - a co zoufalství pouze vysvětluje, nikoli omlouvá. Prostě jsem mu proděravěla kondom. Všiml si toho. Následovala scéna. Strašlivá.

Pak střih. Ve snu se objevil jiný muž. Byl do mě bláznivě zamilovaný, já o něj však nestála, byl mi fyzicky odporný a navíc, pořád tu byl drahý, který vyplňoval celý můj svět. Jenže tu bylo i to číslo. Třiačtyřicet. Třiačtyřicet. A touha stát se matkou, která přebila vše ostatní.

Požádala jsem toho muže, aby se se mnou vyspal a počal se mnou dítě. Slíbila jsem mu, že od něj nebudu nic chtít, že ho neuvedu jako otce, že nebudu žádat ani korunu. Z představy, že s ním spím, se mi dělalo zle, ale touha po mateřství mě zcela ovládala.

Odmítl. Řekl mi, že mě miluje a že na tohle nemůže přistoupit. Leda že bychom se vzali a byli normální rodina. Ale já jako svobodná matka jeho dítěte? Nemyslitelné. Řekla jsem ne. Toužila jsem po dítěti, ano, strašlivě, ale žít s tím mužem bylo prostě nad mé síly.

Opět střih. Stála jsem na kolejích, byla hluboká noc a já před sebou viděla světla vlaku. Neuhnula jsem. A pak jsem se probudila.

Ráno mi bylo na zvracení. Vlastně ještě pořád je. Má první myšlenka byla: co když mě tohle čeká? Proboha, to ne! Nemůžu přece se svým životem udělat tohle! Ten sen byl děsivý, živý a nepředstavitelně odporný. Chtěla jsem jeho pachuť vyzvrátit do záchoda, ale nic ze mě nevyšlo. A tak to vše alespoň píšu sem na blog. Abych si ulevila.

Ne, nevěřím na věštecké sny. Nejspíš proto, že jsem v životě měla pár takových, na které by se toto označení hodilo - a že mě nepředstavitelně vyděsily. Žádný z nich ale nebyl až takhle příšerný.

Nevím, co si o tom myslet. Jediné, co vím, cítím, chutnám, vnímám je - hořkost. Hořkost, hořkost, hořkost.

A vztek. Na něj i na sebe.

Jenže - pod tím vším vztekem a hořkostí ho mám pořád ráda. A to bolí s prominutím jak svině.

Kdesi jsem četla, že čím víc lásky člověk dává, tím víc se mu jí vrací. Roky jsem se tím zkoušela řídit. A někdy mám chuť nastokrát proklít den, kdy jsem s tím začala.

Nebo jen neumím dávat?

Nebo jsem jen zkoušela dávat někomu, kdo prostě nechtěl brát?

Nevím.

Nevím, co bude dál. Vím jen, že se svou hořkostí a se svou noční můrou nevydržím sama. A tak to vše zvracím na blog.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lucienne Lucienne | Web | 25. července 2018 v 13:09 | Reagovat

Není to pravda. To čím víc člověk lásky dává, tím víc dostává. Může to být pravda, když má velké štěstí. Ale jinak? Můžeš milovat k zbláznění a trpět jako zvíře, protože zpátky nedostaneš ani kapičku. Takoví jsou lidé totiž taky.
Moc mě mrzí to rozhodnutí tvého drahého - nebo jeho nemoci. V takových situacích je to strašně těžké, pořádně nevíš, co se mu honí v hlavě...  A pak jsou tu ty důvody, díky kterým má možná pocit, že tě bude chránit, že je to tak lepší pro tebe - a pak je těžké bránit se zlostí a nenávistí.
Byla jsem jednou v podobné situaci. Osoba, kterou jsem měla nesmírně ráda, mě odvrhla a já doteď pořádně nevím, proč, ale je tu jedna možnost, která tak nějak dává smysl všemu tomu, co mi smysl vůbec nedávalo, že to udělala, protože měla pocit, že je to tak lepší pro mě. A tak prostě odešla z mého života. Je to čin hoden ocenění nebo zavržení? Je to hrozně těžké. A zvlášť pro tebe, když ho vidíš jako svou životní lásku.
Ten sen je vážně děsivý, mrazí mě z něj v zádech a to jsem ho jen četla. Ale jak píšeš - není to nic věšteckého a takové sny je lepší postupně zapomínat.
Přeju ti hodně síly do dalších dní a držím ti palce.

2 Lucienne Lucienne | Web | 25. července 2018 v 13:10 | Reagovat

Btw... Líbí se mi tvé články. Nechtěla bys spřátelit blogy? :)

3 Miriam M. Miriam M. | 25. července 2018 v 20:46 | Reagovat

[1]: Děkuji moc za komentář i za sdílení zkušenosti. Upřímně, mě vždycky představa toho, že někdo odejde, protože si myslí, že mi tím prospěje, rozpalovala doběla - protože pak mám pocit, že někdo vlastně rozhoduje za mě, že mi bere moje vlastní právo posoudit, co je pro mě nejlepší. Ale odsuzovat ho za to? To ne, takový člověk to myslí až moc dobře. Ale je to nešťastné, škoda... a vlastně hrozná pitomost.
Jinak já vlastně pořádně nevím, jak se věci mají či nemají, co si o čem myslet... Vše je pořád stejně zamotané a já už nějak nemám sílu přemýšlet, co, proč, jak... Prostě krčím rameny a nechávám život plynout. Jinak bych se v tom nejspíš utopila.
Ze snu už jsem se oklepala, vím ale, že tohle nechci zažít. Nikdy.
A jo, spřátelit blogy bych chtěla, hned si tě přidám do oblíbených :-)

4 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 28. července 2018 v 15:29 | Reagovat

Co se týče lidí, jsem na tom velice podobně, pokud na mě sedá hrouda potemnělých mraků...za normálních okolností nemám s nikým problém a rozhodně nepatřím mezi ty, kteří by vyvolávali konflikty, ale někdy mi stačí sebemenší podnět a neznám se..

5 Miriam M. Miriam M. | Web | 2. srpna 2018 v 9:42 | Reagovat

[4]: Jo jo, tak nějak... Někdy si říkám, že v některých momentech je lepší si zalézt a lidem se vyhnout, dokud se člověk trochu nedá dohromady... Jenže samozřejmě ne vždy to je možné.

6 Marcela Marcela | E-mail | Web | 3. srpna 2018 v 7:44 | Reagovat

Je to krutý pro člověka, který miluje. Taky nemám ráda když za mě někdo rozhoduje. Na druhou stranu se snažím vžít do situace toho druhého. Je to dost těžký rozhodnutí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama