Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Kde to rodiče zvorali...?!

26. července 2018 v 16:50 | Miriam M. |  Cogitare humanum est - myšlenky, úvahy a nesmrtelná chroustí duše
...aneb pár úvah na téma současná psychologie a především psychoterapie. Předesílám, že sama nejsem terapeutka, ale mám dlouholeté zkušenosti s pozorováním svých blízkých-pacientů. A některé věci mě za ty roky solidně zvedají ze židle.

Pokud přijdete k psychologovi, dotyčný obvykle začne pátrat po příčinách vašich problémů. To je samozřejmě logický krok a je to naprosto v pořádku. Často na to, abychom něco mohli řešit, prostě musíme vědět, odkud se to vzalo, lidově řečeno, kde je zakopaný pes. Tak tedy, jdeme spolu s terapeutem psa vykopat. A kde ho najdeme? V našem dětství, samozřejmě. A kdo ho tam zakopal? Naši rodiče, obvykle.

Názor, že naše psychické potíže mají kořeny v dětství a ve výchově, kterou jsme prošli, se v psychologii táhne, pokud je mi známo, přinejmenším od dob Sigmunda Freuda. V zásadě mu nelze mnoho vytknout. Obvykle bývá pravdivý. Ano, nejspíš jste zakřiknutí kvůli vašemu otci, co na vás pořád řval, úzkostliví kvůli úzkostlivé matce, perfekcionisti kvůli rodičům, pro které dvojka nebyla známka. Takový poznatek pro vás může být přirozeně užitečný. Je tu však jedno velké ALE. A sice:

co s tím dál?


Zdravý selský rozum - a rovněž životní zkušenost - mi říkají, že samotné odhalení "viníka" k vyřešení potíží nestačí. Problém je, že spousta terapeutů a pacientů se v tomto bodě zasekne. Našli příčinu problému. No hurá. Jenže - v tenhle moment mají na výběr ze dvou možných přístupů:

1) Ok, tak vím, kde se stala chyba. To je prima. Jak to můžu napravit? Co můžu udělat proto, aby mi bylo dobře?

2) Ok, tak vím, kde se stala chyba. To je hrůza! Poběžím s tím pěkně za tepla za rodiči, zevrubně jim popíšu, jak mi zničili život, následně o tom povím všem ostatním svým blízkým a po zbytek život budu bědovat nad svým osudem, se kterým stejně nemůžu nic udělat.

Samozřejmě, popis verze 2 je přehnaný a je nutno ho brát se značnou nadsázkou. To ale nemění nic na tom, že v praxi se děje - a není nic pěkného to pozorovat.

Protože - z následujících cest je jen jedna, která vám může pomoct. Ta první. Ta druhá, pokud je mi známo, ještě nikoho z potíží nevytáhla. Právě naopak, dovede lidi stáhnout ještě hlouběji do močálu jejich neštěstí. Kdo se po ní vydá, může se spolehnout na jediné - z malého problému bude za chvíli větší, z velkého obrovský průser.

Co je potřeba si uvědomit, pokud ten průser zažít nechcete?

1) Vaši rodiče vám to neudělali schválně. Samozřejmě, existují určitě i rodiče-sadisti, kteří své děti úmyslně týrají - a takoví nepatří jinam než za katr. Většina chyb ve výchově je však spáchána proto, že to dotyční zkrátka jinak nedovedou. Vychovávají vás, jak nejlépe umí - to znamená nejspíš tak, jak byli sami vychováváni. Oni si opravdu myslí, že nadávky vám prospějí (protože pak nebudete nafoukaní) a že bez výprasku by z vás nic pořádného nevyrostlo. Váš otec je možná rapl - ale podívejte se na dědečka - a možná vám to začne dávat větší smysl. Tím nechci snižovat to, že vám patrně ublížili. Ale upřímně, když jim to budete vyčítat, komu to pomůže? Vám rozhodně ne.

2) Ok, tenkrát jste byli malí a bezmocní. Teď jste dospělí a máte život ve svých rukou. Takže, otázka nezní, kdo a proč mi ublížil, ale především - co s tím můžu udělat? S traumaty se dá pracovat, různě je překonávat. Je jen potřeba se rozhodnout - chcete být celý život ubohá oběť svých rodičů? Nebo chcete vzít raději život do vlastních rukou? Dětství skončilo. Teď už to není na mámě a na tátovi. Teď je to na vás. Jo, vím, že za tyhle věty mě asi nemáte rádi a máte chuť na mě řvát, že si to představuju jako Hurvínek válku. Jasně, netvrdím, že to, co popisuju, je jednoduché. Tvrdím ale, že stojí za to se do toho pustit. Ono to, co stojí za to, totiž často jednoduché nebývá.

3) Kecat o věcech je fajn, ale bez činů je to houby platné. Tj. pokud budete neustále každému, kdo je ochoten to poslouchat, vykládat o svých traumatech z dětství, vaše traumata tím nezmizí. Spíš naopak - budete se totiž utvrzovat v tom, že jsou vaší nedílnou součástí, něčím, bez čeho si svůj život prostě nedokážete představit. Klidně si postěžujte, proč ne - ale pak se zvedněte a jděte něco dělat.

Jak to může vypadat v praxi? Zkusme jeden příklad ze života. A jelikož každý zná nejlépe sebe, vezmu jeden osobní. Můj táta byl dost kritický a navíc cholerik. V důsledku čehož jsem měla problém mluvit před lidmi. A to do té míry, že když jsem někdy ve čtvrté nebo v páté třídě měla přednést referát o knížce, nedokázala jsem před třídou otevřít pusu. Jako vůbec. I když jsem knížku přečetla a moc se mi líbila. Jenže ta tréma byla silnější než já.

Jako puberťačka jsem pak podstoupila psychoterapii, kromě ní jsem ale dělala ještě další věci. Začala jsem chodit na hodiny konverzace do jazykové školy. Přihlásila jsem se do dramatického kroužku. A tak se stalo, že ta desetiletá holčička, co tenkrát nedovedla před třídou třiceti děcek otevřít pusu, hrála v sedmnácti hlavní roli. A jestli jsem se klepala? No jasně. Ale rok od roku je ta tréma menší. Navíc se mi vždycky klepaly spíš nohy, což je míň vidět, než u rukou. Svého času jsem to řešila dlouhou sukní. Dneska už jsem v klidu. V drtivé většině případů. A jen tak mimochodem, ta pusa, co jsem jí kdysi nemohla otevřít, mě živí.

Co z toho plyne? Pokud se něčeho bojíte, prostě to dělejte. Zjistíte, že to není tak hrozný - a strach časem zmizí.

Slovo na závěr - pokud máte terapeuta, který s vámi podrobně rozebere, kterak vám rodiče zničili život, ale nesnaží se vám pomoct nalézt způsoby, jak svůj život změnit, dejte mu sbohem - a čím dřív, tím líp. Najděte si takového, kterého nezajímá jen to, proč máte potíže, které máte, ale hlavně - co se s nimi dá dělat. Ale i tak si pamatujte, že žádný psycholog není kouzelník, který mávne hůlkou a vaše trable budou pryč. Ten dobrý vám ukáže, kudy na ně. Ale ve výsledku to stejně bude hlavně a hlavně na vás.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 faun faun | Web | 26. července 2018 v 17:37 | Reagovat

Jestli mluvíš jako píšeš, určitě se uživíš :-) S mindráky se dá pracovat, ale jako se vším- musí se chtít. Je to těžké, protože se vlastně snažíš nehrát s kartami, které ti výchovou a podmínkami rodiče namíchali, ale prostě si je mícháš sama za sebe svojí pracovitostí, vytrvalostí a poctivostí k sobě samé. Je to dřina, která ale stojí za to, protože na konci není ublížený chudáček zlobící se na rodiče a celý svět, který tomu přihlíżel, ale silný člověk zodpovědný sám za sebe a hrdý na svoji životní cestu. Ale sama bych to tak hezky nenapsala, to fakt ne :-)
Děkuju :-)

2 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 28. července 2018 v 15:25 | Reagovat

Jako bych se v tvých slovech viděla, drahá Miriam!...Naprosto s tebou souhlasím, konec konců to bude vždycky záviset jen a jen na nás, jak naložíme sami se sebou a jak naložíme především s tím, co jsme se o sobě dozvěděli a kde víme, že je třeba zapracovat...
Nejhorší verzí, řekla bych, jsou ti ufňukaní, kteří se litují, potřebují od druhých politovat a plácaj se v tom "kolotoči" dál...

3 Kitty Kitty | E-mail | Web | 29. července 2018 v 21:23 | Reagovat

Zařazuji tvůj článek do Výběru TT. Četla jsem teď pěknou odbornou knížku, z ní je patrné, že většina potíží v dospělosti vzniká v raném mládí. To mnozí nevědí a přitom dobrý psycholog na to přijde a potíže se podaří "odklonit". Radím odhodlat se a obvodního lékaře požádat o doporučení k psychlogovi. Vyplatí se to pro další život. Za článek osobně děkuji

4 Miriam M. Miriam M. | Web | 2. srpna 2018 v 9:52 | Reagovat

[1]: Děkuji moc za komentář, myslím, že se shodneme:-) Ne, jednoduchý to fakt není, ale to asi platí o životě celkově...

[2]: Tak nějak, takoví lidé mi taky jdou na nervy a upřímně, rok od roku je pro mě těžší na ně být milá, nebo alespoň ne moc drsná. Protože bych chtěla pomoct a zároveň vím, že takovému člověku pomoct nejde, dokud se sám nerozhodne s plácáním se v tom přestat, dokud ho to baví...

[3]: Děkuji moc za zařazení! Jo, řekla bych, že takových publikací je spousta, je to názor v psychologii široce přijímaný, alespoň pokud vím. Nicméně lidé, které jsem při psaní měla na mysli, už dávno psychologa vyhledali. Chtěla jsem hlavně ukázat, že nejde jen o to zajistit si terapii, ale i o to jakou terapii (ne každý psycholog je kompetentní) a hlavně a především - o to, jak já osobně k té terapii přistoupím.

5 Marcela Marcela | E-mail | Web | 4. srpna 2018 v 20:41 | Reagovat

To je fakt dobře napsané. Se vším souhlasím. Je pravda, že když člověk potřebuje pomoc po psychické stránce, může si najít psychologa či terapeuta, pokud ovšem chce. Někteří lidé mají strach a další si myslí, že to zvládnou sami. Taky jsem měla tu zkušenost, kdy jsem si myslela, že všechny problémy nebo trápení zvládnu sama. Pochopila jsem, že to nezvládnu a vyhledala jsem si terapeutku. Byla jsem ráda, když mi pověděla, přesně jak zde píšeš o rodičích a dětství. Tím mi pomohla, abych změnila pohled na rodiče,pochopila, že i oni zažívali vzorce chování svých rodičů. Jsem ráda, že jsem našla cestu, svou cestu a snažím se žít, dle mých představ.
Moc děkuji za článek :-)

6 Miriam M. Miriam M. | Web | 5. srpna 2018 v 17:17 | Reagovat

[5]: Děkuji moc za sdílení a držím palce dál! Jak jsem psala, terapie může být super věc - pokud ji člověk pojme jako podporu, jako způsob, jak něco o sobě pochopit, ne jako zázračný lék a la kouzelná hůlka.

7 Lucienne Lucienne | Web | Pátek v 11:27 | Reagovat

Skvělý článek a musím ti dát za pravdu.
Když už takovéhle potíže přijdou, je třeba jim čelit. Hodně důležitý je ten bod 3, z těch, které je třeba si uvědomit: Čím více se o tom bude mluvit, tím více se s tím problémem člověk sžije. Takové věci nesmíme brát jako něco, co nás definuje, jinak se jich nezbavíme. O tomhle je pěkná úvaha v Exupéryho Citadele, ale citovat ji nebudu, to by byl potom pořádně dlouhý komentář. :D Každopádně, to, co chci říct, je, že je třeba udělat přesně to, co jsi udělala ty. Je třeba tyhle problémy považovat za něco, co není totožné s námi, čeho je třeba se zbavit, protože je to jen zbytečných pár kamenů na zádech. Nemůžu říct, že mám doslova takovouhle osobní zkušenost, ale co můžu říct, je, že vím naprosto přesně, o čem tohle je.
Díky za čánek. :)

8 Miriam M. Miriam M. | Web | Pátek v 21:02 | Reagovat

[7]: Děkuju moc, Lucienne. Myslím, že nejdůležitější je to, co s napsala: "Takové věci nesmíme brát jako něco, co nás definuje, jinak se jich nezbavíme." A platí to o čemkoli, co nás trápí, co nám ubližuje, co nám brání ve štěstí. Je nutné vždycky vědět, že nejsme svými problémy, jedině tak existuje cesta ve.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama