Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Komentáře

1 Marcela Marcela | E-mail | Web | 9. července 2018 v 20:57 | Reagovat

Neměla bys myslet na obavy. Jako každý má z něčeho strach, ale jak říká moje kamarádka: " to na co myslíš, to si k sobě přitáhneš".
Takže mysli na to po čem toužíš, a přitom buď opatrná. ;-)
Jako v některých situacích co zde píšeš, mám také obavy. Mě přijde, že jsme v něčem na stejné vlně.
Takže nejlepší je si zpívat a přitom myslet na to, po čem toužím.
A teď si tu písničku budu zpívat snad celý týden. :D

2 Lucienne Lucienne | Web | 11. července 2018 v 20:27 | Reagovat

Pěkný článeček. :) Máš pravdu, to s tím, jak pády člověka zocelují. Mohou být dost zlé a když jsi na dně, máš pocit, jako by to nikdy nemělo skončit, když jsi raněná nebo osamělá nebo prostě máš jen zlost na celý svět... ale z každého takového pádu se vždycky dostaneš snáz, protože už to znáš a už víš, jak se bojuje, znáš ta pravidla. Zrovna jsem se z jednoho dna zvedla a snažím se žít s tímhle vědomím a s novou silou, kterou jsem našla. Btw... Zlý rok? Taky si pojmenováváš temná období? :'D Já nerada vzpomínám na Temný prosinec.  :'D
A co se týče druhé části článku - je přirozené, že máš strach ze žití s milovanou osobou, ale pokud po tom toužíš, je to jedině dobré znamení. Taky jsem měla hrozný strach, ale šlo to všechno hladce a jsem teď o tolik šťastnější, když se vracím domů k němu. Držím ti palce. :)

3 Miriam M. Miriam M. | 22. července 2018 v 19:15 | Reagovat

[1]: Děkuji moc. Vnímám to podobně - jen si myslím, že někdy je prostě potřeba ze sebe ty obavy někam vysypat, vypsat se z nich, vymluvit, vykřičet - jinak člověku hryžou v podvědomí a to je pak jen horší...

[2]: Děkuji a držím palce, ať si své zvednutí ze dna pořádně užiješ! Název Zlý rok byl takový trik - říkala jsem tomu období takhle od začátku, protože jsem tak chtěla trochu obelstít Osud - a přesvědčit sebe samu, že déle než rok to prostě trvat nemůže. Zabralo to - vše skončilo po patnácti měsících. Mimochodem, potom následovat Pohyblivý svátek - jedno z nejhezčích období, co jsem kdy zažila.

4 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 28. července 2018 v 15:39 | Reagovat

Koukám, že se s tebou shodnu opravdu na mnoho názorech, další téma a další článek, v němž se v průběhu četní vidím :)...Nerada bych zveličovala, kolik hrůzostrašných zážitků jsem během svého krátkého života zažila, ale můžu s jisototu podotknout, že toho bylo chvílemi přespříliš...tedy zejména v době, kdy jsem se dotkla dna.
Ale teď, když se na to období, takřka s ročním odstupem podívám - docházím najednou k tomu, že vlastně děkuju za vše, co se stalo...
Děkuju z hloubi duše za ty probrečený a opilý noci, kdy jsem si přála jediný - vytratit se.
Nevím, jestli se s dalším odstupem času tomu začnu někdy smát, ale zmenší se mi jizvy.
Vlastně ani nechci, aby se mi ty rány vytratily - připomínají mi totiž to, co už jsem všechno překonala.

5 Miriam M. Miriam M. | Web | 2. srpna 2018 v 9:43 | Reagovat

[4]: Jizvy člověku nezmizí nikdy. Ale jak píšeš, není to od věci, ukazují, že nejsme žádná ořezávátka. A i s nima se dá žít a dobře žít. Jen... je to pak trošičku jiné. Ani lepší, ani horší, prostě jiné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.