Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

A srdce zamknout a zahodit klíč

2. srpna 2018 v 15:49 | Miriam M. |  Cogitare humanum est - myšlenky, úvahy a nesmrtelná chroustí duše
Chtěla bych vám vyprávět. Několik desítek let starý příběh ženy, která se po otřesné zkušenosti rozhodla, že na otázku: "Komu dát místo v srdci?", odpoví jednoduše: "Už nikomu". Příběhy několika dalších žen, kterým se stalo něco podobného tomu, co ji přimělo k tomuto rozhodnutí. Následně přidám malé zamyšlení nad podobnou volbou a jejími motivy.

Věnováno všem těm, o nichž budu psát.


Říkejme jí třeba Věrka. Samozřejmě, ve skutečnosti se jmenovala jinak, nechci ale z důvodů zachování jejího soukromí prozradit skutečné jméno. Tedy Věrka. Bude to nějakých padesát let, co nastoupila na vysokou školu. V osmnácti, tenkrát trvala střední jen tři roky. Stejně jako pro dnešní studenty to pro Věrku tenkrát znamenalo spoustu změn. Především změnu prostředí, protože se stěhovala na kolej. A spoustu nových lidí. Kamarádky, kamarády - a jednoho kluka, do kterého se bláznivě zamilovala. Vypadalo to, že ani ona mu není lhostejná. Jednoho večera se ocitla v jeho pokoji. Nejspíš z toho byla pořádně nervózní. Bylo to její poprvé. Poprvé, které se zvrtlo. Ošklivě. Když dotyčný zjistil, že je panna, vysmál se jí a vyhodil ji. Nevím, co přesně jí tehdy řekl. Nevím, jestli Věrka vůbec někdy někomu ta slova zopakovala. Jedno je jisté - byla do něj blázen, chtěla mu dát něco, co pro ni bylo posvátné - a on jí ten dárek hodil pod nohy.

Není to jediný příběh na téma "mé poprvé, které skončilo příšerně", který znám. Mohla bych přidat jiný, ještě drsnější, o dívce-současnici Věrky, kterou o panenství připravil cizí chlápek v parku. Tu noc se ocitla na ulici. Neměla kde přespat. A on? Neptal se. Na policii pokud vím nešla. I dnes je pro mnoho žen těžké podobné věci hlásit - a co teprve tenkrát! "Můžeš si za to sama," řekli by jí dost možná.

Nebo příběh o mnoho let mladší, o dívce, které dotyčný nejprve tvrdil, jak ji má rád - a po jejím poprvé ze všeho vycouval jak voják na ústupu. Kolik je asi dalších takových příběhů? Nejspíš miliony.

Ne, neříkám, že dokážu všechny ty ženy pochopit. Díky Bohu mě podobný osud nepotkal, moje poprvé bylo parádní - bez ohledu na to, co následovalo v dalších letech. Jedno ale vím - první sex je posvátná záležitost. Tedy pro ženu, na základě toho, co jsem slyšela, nemám důvod se domnívat, že by to muži měli stejně, ale s jistotou to nevím, těch, kterých jsem se ptala, zas tolik nebylo. Každopádně jsem přesvědčená, že pokud dívka přijde o panenství za nějakých šílených okolností, jako jsou ty popsané v článku, poznamená ji to. Přinejmenším pro výše uvedené to platilo.

Jak to bylo dál s Věrkou? Za nějaký čas se oklepala a dala šanci jinému klukovi, který jí nadbíhal. Podotkněme, že byl ošklivý. Hodně ošklivý. Pohádka o Krásce a Zvířeti? Ne tak docela. Věrka se do něj pokud vím nikdy nezamilovala. Možná prostě proto, že po té hrozné zkušenosti už nechtěla svoje srdce znovu otevřít, už do něj nechtěla pustit žádného dalšího mizeru. Jakkoli tenhle kluk mizera nebyl a zbožňoval ji.

Nakonec se vzali. Z jeho strany to byla láska. Z její? Přátelství? Vděčnost za to, že na ni byl hodný? Rozumová úvaha? Nebo dokonce fakt, že byl na tehdejší poměry z dobře finančně situované rodiny? Téhle poslední hypotéze podle toho, co jsem o Věrce slyšela, věřím ze všeho nejmíň.

Její skutečné důvody neznám a asi ani znát nikdy nebudu. Věrčin příběh znám zprostředkovaně. Tenkrát, když se to vše seběhlo, byla kamarádkou mojí mamky. Za dlouhých bezesných nocí mě ale napadlo jedno vysvětlení, které mi přijde velmi, velmi pravděpodobné. Možná, že Věrka - za nocí stejně bezesných a stejně probrečených - dospěla k následujícímu:

vdát se za někoho, koho nemilujete, má jednu výhodu. Takový člověk vám nemůže ublížit. Respektive samozřejmě vás může zmlátit stejně snadno jako kdokoli jiný, ale nezlomí vám srdce. Vaši duši a vaše srdce může zranit jen ten, koho do nich pustíte. Pokud své srdce zamknete a zahodíte klíč, už nikdo vám ho nikdy nezlomí.

Samozřejmě, cena, kterou za tohle člověk platí, je strašlivá. Sama jsem si prošla vztahem z rozumu. Bylo mi tenkrát tolik, co Věrce v našem příběhu. Dotyčný měl spoustu výhod, byl do mě blázen, byl chytrý, podnikavý, finančně zajištěný... Jen já k němu necítila vůbec nic. Myslela jsem si, že to dokážu změnit. Byl přece tak skvělá partie. Tenkrát jsem ještě věřila, že člověk může sám sebe přesvědčit, že je rozumné se do někoho zamilovat - a prostě to udělat. Na svou omluvu mohu říct jen tolik, že mi bylo osmnáct, byla jsem nezkušená a pitomá. Nakonec jsem pochopila, že bojuji s větrnými mlýny a s dotyčným se rozešla, aniž bych mu kdy sdělila skutečný důvod. Nechtěla jsem ho ranit. Nechtěla jsem, aby věděl, že jsem mu tolik měsíců lhala. Naštěstí pro mě náš vztah nikdy nedošel až k sexu. Jinak bych si dnes nejspíš nesla jizvu podobnou té dívek, o nichž je tento článek.

Když vše skončilo, zapřísahala jsem se, že něco podobného už nikdy neudělám. Jednak mě žralo svědomí - a trochu mě žere i dnes, po mnoha letech. A pak... on takový vztah z rozumu má samozřejmě své výhody. Tou hlavní je už zmíněná citová nezranitelnost. Zkrátka a dobře, nevydáte se druhému na pospas, dotyčný nemá sebemenší šanci proniknout přes plot z ostnatých drátů, co jste postavili kolem vašeho srdce - a tudíž vám v něm nenadělá žádnou paseku. Jenže... jenže to není zadarmo. Za tohle bezpečí se platí a cena je hrůzná. Pokud odmítnete lásku, odmítnete samozřejmě i trápení z ní. Jenže zároveň odmítnete i všechnu radost a štěstí, co by vám mohla přinést. Vzpomínám si, že jsem tenkrát měla pocit, jako bych vedle toho kluka ani nebyla naživu. Stala se ze mě chodící mrtvola. Zombie bez emocí, bez chuti do života. Tělo bez duše. Nebo duše bez těla? Každopádně jsem nebyla kompletní a bylo to strašlivé.

Říkám si, jak moc asi člověk musí trpět, jak moc asi musí být zlomený, aby se pro TOHLE dobrovolně rozhodl? Možná si to Věrka jen neuvědomovala. Možná to pro ni tak hrozné nebylo. A možná - a to mi přijde nejpravděpodobnější - byla ochotná zaplatit jakoukoli cenu, aby už nemusela cítit bolest.

A teď tu stojím já, padesát let po ní, po další probdělé a probrečené noci - a kolem mě se motá jeden chlapík ne nepodobný tomu, za kterého se Věrka vdala. Pár takovým už jsem letos dala košem. I tomuhle. Nevzdává to. Je vytrvalý. V duchu se ptám: jsem už zlomená, jako byla Věrka? Jsem už také přesycená bolestí? Jsem ochotná přijmout jakékoli anestetikum, jen abych se zbavila utrpení? Ne, ne, doufám, že ne, doufám, že tak zlé to pořád není. Vždycky jsem byla přesvědčená, že jsem jako proutek - přišlápnete ho až k zemi, on se ohne, nikoli zlomí - a časem se zas narovná. Vždycky to tak bylo.

Věrčin příběh - a mé současné úvahy - mi připomínají jedny verše od Jaroslava Vrchlického:

Ne, bože, více štěstí!
Jen klid, jen klid, jen klid!
Železnou rozbils pěstí,
co mohlo plát a kvésti,
mou myšlenku i cit.
Já více nechci štěstí,
jen klid! jen klid! jen klid!

(ze sbírky Okna v bouři, 1894)

Ale ne, ještě pořád ne, navzdory tomu, že momentálně je mi fakt zle a mám problém vůbec stát na nohou, navzdory tomu nejsem ochotná sáhnout po klidu za JAKOUKOLI cenu. Nemyslím, že by to bylo proto, že bych byla v čemkoli lepší či silnější než Věrka, která byla a je skvělá ženská. Jde jen o to, že já vím, jak příšerná ta cena je.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Míša Míša | Web | 2. srpna 2018 v 16:57 | Reagovat

Tohle je naprosto perfektně napsaný článek! Opravdu smekám a držím palce do dalšího života.

2 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 2. srpna 2018 v 19:16 | Reagovat

Tohle mě hluboce zasáhlo - a snad ještě více onen fakt, že takových žen se stejným osudem, jenž je výše popisován, existuje víc než dost.
Absolutně si neumím představit, že bych jednou takhle žila (skončila?)...nedokázala bych sdílet život s někým, ke komu bych necítila nic. V žádném případě tyto ženy neodsuzuji - jen by mě skutečně zajímalo, co je vedlo k tomu se takto rozhodnout a takto žít. Všechno má svůj důvod...

3 Platan Platan | E-mail | Web | 2. srpna 2018 v 19:21 | Reagovat

Veľmi smutné. Vzťahy z rozumu podľa mňa nie sú možnosťou ako takou. Ako píšeš ceny sú privysoké. Pekne spracovaný článok.

4 Miriam M. Miriam M. | Web | 5. srpna 2018 v 17:15 | Reagovat

[1]:[2]:[3]: Děkuji vám všem za komentáře. A myslím, že je tu ještě jedna věc, kterou jsem zapomněla zdůraznit a která myslím hodně pomáhá pochopit, proč Věrka udělala, co udělala. Nesmíme zapomenout, že ten příběh není ze současnosti, odehrál se na konci 60. let - a její svatba spadá do první půlky let 70. A... tenkrát byla zkrátka jiná doba. Obecně vzato se holky vdávaly mnohem dřív než dnes - a být svobodná bylo brané jako něco divného. Samozřejmě, taková žena mohla v pohodě budovat kariéru a mít se dobře, zvlášť když měla VŠ vzdělání jako Věrka, ale musela počítat s tím, že na ni okolí bude koukat skrz prsty, že do ní rodina bude neustále hučet, aby se konečně vdala, že jí druzí budou odsuzovat, pomlouvat - nebo litovat. Takový tlak se nesnáší snadno, málokdo chce být dobrovolně černá ovce.
A je tu ještě praktická stránka věci. Komunistická politika za normalizace byla hodně prorodinná, čímž myslím, že pokud žil člověk v manželství, bylo pro něj mnohem snazší se dostat ke spoustě věcí, a to především k vlastnímu bydlení. Ne že by to nešlo bez toho, ale byl to problém, sezdaní měli prostě přednost. A když si to vezmete z dnešního pohledu, kdy se mladí lidé k bytům dostávají kvůli vysokým cenám zatraceně složitě... Zkuste si představit, že byste věděli, že můžete  mít pěkný byt v novostavbě, podnik vám ho zařídí, nájem nebude nic hrozného, vystěhování se bát nemusíte... stačí se "jen" vdát. Myslím, že to je zatraceně velké pokušení odhodit ideály a běžet na radnici s tím, kdo je zrovna po ruce.

5 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 7. srpna 2018 v 19:50 | Reagovat

[4]: Naprostá pravda, s tím souhlasím.

6 Lucienne Lucienne | Web | 10. srpna 2018 v 11:47 | Reagovat

Páni, musím říct, že tenhle článek je naprosto brilantní. Úžasný proud myšlenek, který čtenáře krásně vede tam, kam ho potřebuješ mít, pomocí příběhů, obrazů a otázek. Takže už jenom za konstrukci článku ti tleskám.
A co se obsahu týče... úžasně ses mi trefila do noty a dala jsi mi přečíst něco, co jsem si asi potřebovala přečíst. Taky jsem prošla těmihle myšlenkami vcelku nedávno - už nikdy nikoho nepustit tak blízko. Sice nešlo o lásku jako takovou, o milostnou lásku, ale na tom příliš nesejde. Důvěra sama dělá taky svoje a taky umí bolet. Ale ta cena za tohle zabarikádování se ve vlastním srdci je moc zlá... Vždy je třeba tu bolest překonat a najít v sobě znovu tu sílu milovat, jinak je ten život žalostně prázdný a chladný. Přesně jak jsi psala - lidská bytost bez lásky je jen dřevěná loutka, chodící mrtvola.
Ty to máš ohromě těžké a já si vůbec neumím představit, co bych si počala v tvé situaci. Ale přeju ti, aby sis sílu téhle myšlenky udržela. Je moc důležitá. Láska je prostě důležitá.

7 Miriam M. Miriam M. | Web | 10. srpna 2018 v 21:06 | Reagovat

[6]: Děkuju moc za krásnou zpětnou vazbu! A jo, máš pravdu, stojí to za to. Důvěra je vždycky riziko, ať už jde o lásku, o přátelství, či o jakýkoli jiný druh vztahu. Ale... někdy mám pocit, že všechno, co v životě opravdu stojí za to, je vlastně riskantní. Co je krásné, bývá zároveň i nebezpečné. Není to zadarmo. Ale ta cena přesto stojí za to, jakkoli bývá někdy zatraceně vysoká. Už jen proto, že cena za opak je nesrovnatelně vyšší.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama