Jsem... Obyčejná? Zvláštní? Obojí se tak často používá coby reklama... Nebudu se definovat. Raději si přečtěte mé články a posuďte sami!

Krása a její ideál

28. září 2018 v 22:34 | Miriam M. |  Cogitare humanum est - myšlenky, úvahy a nesmrtelná chroustí duše
...aneb malá úvaha inspirovaná zážitky letošního léta. Chci ji psát, abych se vyhnula tomu, co se mi jinak dere pod prsty, co leží na mé klávesnici. Stesku po něm. Smutku, který je téměř půvabný ve své důvěrnosti. Vědomí, že pravděpodobnost, že prohraju, je všechno, jen ne malá. A že jsem si lhala, když jsem si namlouvala, že jsem již zvyklá ho ztrácet. Ne. Na některé věci si člověk nezvykne nikdy.

Dost mých nářků a zpět k tématu. Ke kráse. K pojmu, který zhruba posledních deset let převracím ze všech stran. Teoreticky i prakticky. V poslední době jsem však byla nucená mnohé své závěry přehodnotit.

Hledání krásy - nebo hledání ideálu krásy? Často od jednoho plynule přejdeme k druhému, chceme se přiblížit kráse coby něčemu absolutnímu. Nejspíš mě v tomto směru trochu poznamenala fascinace Platónem v prváku na vysoké. Mnoho let jsem strávila úvahami o dokonalé, absolutní kráse. Přece musí existovat. Krása, která přesahuje subjektivismus lidského vnímání.


Letošní léto jsem částečně strávila cestami za uměním. S krásou jsem se setkávala doslova na každém kroku. Možná - a vlastně téměř jistě - si staří mistři, jejichž díla jsem obdivovala, kladli podobné otázky jako já. Chtěli cosi podobného jako já. Toužili po dokonalé kráse. A možná zažívali tutéž frustraci, když se jim to nedařilo. Jakkoli to, co stvořili, bylo dechberoucí. Protože ideál se zachytit prostě nedá. Můžeme se mu přiblížit, to ano, ale zhmotnit ho? Nepředstavitelné.

I přesto se ho lidé po staletí snaží uchopit. Alespoň o něm uvažují, hledají definice. Objektivní krása. Ideál, na němž se lze shodnout. Krása, která bude krásou pro všechny a vždy.

Ale - existuje? Je možné ji najít?

Hledala jsem dlouho - a pak začala pochybovat. Ale - co když jsem jen pokládala špatné otázky?

Letošní léto jsem strávila obklopená krásou. Krása umění, krása měst, krása přírody - a na závěr i krása lidského těla. Moje duše se tím vším krmila, jako by byla docela vyhladovělá. Lidé potřebují krásu. Krásu, která nasytí duši i smysly, ano, obojí, proč ostatně ne? Někteří jí potřebují jen trochu, jiní mnoho. Patřím do té druhé kategorie. Mé estetické potřeby jsou obrovské a jejich nenaplnění mne bolí až k pláči.

Jenže pokud všichni potřebujeme krásu, co krása vlastně je? Harmonie ve tvarech a v barvách? Nebo spíše jejich správně vyvážený kontrast? Zdobnost? Jednoduchost? Cosi výrazného? Cosi jemného?

A nebo jsou tohle všechno špatné otázky?


Opět je to letošní léto, které mě přimělo podívat se na věci z jiného úhlu. Respektive - dvě setkání letošního léta. První byl portrét. Portrét muže, s nímž jsem se seznámila během svých cest. Respektive - s jeho odkazem, s úžasným dědictvím, které zanechal. Protože on sám je mrtvý už mnoho staletí. Přijela jsem do jeho města - a město si mě získalo od první chvíle. Na dotyčného jsem pak prostě nemohla nenarazit - bylo to za jeho časů, kdy ono město zažilo dny své největší slávy, byl to on, kdo dělal možné i nemožné pro to, aby zde rozkvetla krása ve všech svých podobách. A o tomto milovníkovi a tvůrci krásy jeho současníci svorně tvrdili, že byl ošklivý. Velmi ošklivý. Tato informace mě zaujala. Kontrast jak z románu. Téměř laciný. Ošklivý muž, který rozdával krásu. Možná až příliš románové.

Našla jsem tedy jeho portrét. A pak další. A ještě další a ještě... A s překvapením jsem zjistila, že ten člověk se mi líbí. Kdybych neměla drahého a kdyby nebyl už mnoho staletí po smrti, nejspíš bych po něm skočila. Tu tolik zdůrazňovanou ošklivost jsem na žádném portrétu neobjevila.

Poněkud mě to zarazilo. Hledala jsem vysvětlení. Možnost a - podplatil všechny malíře. Možnost b - jsem divná. Možnost c - krása a ošklivost jsou ryze subjektivní kategorie.

Druhé setkání. Setkání s mužem, kterého se nejspíš nenasytím nikdy. S drahým. Ten den, kdy za mnou přišel, neslušelo mu to ani trochu - a mně připadal nejkrásnější na světě. Jako by mě ta trocha nedokonalosti fascinovala o to víc. Jako by mě právě ona k němu táhla, působila, že jsem se od něj nemohla odtrhnout. A jistě, budete teď chtít říkat cosi o lásce, která učiní milovanou bytost krásnou, ale... ale je v tom ještě něco jiného. Stál přede mnou, lehce porušený obraz ideální krásy - a přes to porušení se mi líbil až k zbláznění, jako by snad drobná nedokonalost byla nakonec krásnější než dokonalost sama. Může drobné porušení zničit krásu? Ne, ani omylem, obdivujeme přece v muzeích sochy, kterých chybí celé kusy, ruka, noha, nos... a nenapadlo by nás říct, že jsou ošklivé. Ne, fascinuje nás právě jejich nedokonalost. Znamení toho, co přestály? Či nedokonalost, která čin krásu jaksi dostupnější? A nebo...

Co když absolutní, ideální krásu nelze definovat ani barvou, ani tvarem, ani proporcemi, ale jedině tím, jak na nás působí? Co když ideál existuje, je ale pouze v pocitech, ne v konkrétní věci či v konkrétním člověku? Co když je dokonalá krása prostě ta, která živí naši duši a naše smysly, která nás doslova oživuje, ze které šílíme štěstím? Krása, která zcela naplní naše estetické potřeby.

Tyto pocity ale v každém z nás probudí něco jiného. Jejich zdroj se mění, mění se v čase, mění se dle módy - a mění se dle pozorovatele. Existují nejspíš zdroje zážitku dokonalé krásy, které toto dovedou přinést jen jedinému člověku. A jiné, které potěší miliony.

Zdroj samotný se nedá nacpat do tabulek, nedá se říci, jaký být musí a jaký nesmí. To, co je lidem společné, to, co sdílí, je zážitek krásna. A pokud ho čerpáme odněkud, kde tisíce jiným viděli jen ošklivost, je to jen a jen naše věc.

Zároveň platí, že krásy přibývá, pokud ji chceme vidět. Krásu lze hledat, cíleně hledat - a pak se stane, že ji spatříte ve spadaném listí, v uschlé květině, na staré autobusové zastávce, v továrním komínu. Někdy v ten moment pro vás svět estetiky zcela ztratí hranice.

Nejspíš jde jen o jedinou věc - najít si tu krásu, která mluví právě k vám, která dovede nakrmit právě vaši duši. A pokud ji nikdo krom vás nevidí, nesejde na tom.

Vzpomínám si na sebe před lety, když jsme byli s drahým na prvním plese. Tehdy jsem si náramně užívala skutečnost, že se po něm ostatní ženy dívaly. Že já tu stojím vedle někoho, kdo se líbí i tolika jiným. Ale... vlastně to nikdy nebylo důležité. Důležité bylo a je, že jsem našla někoho, kdo ve mě mimo milionu jiným emocí vzbuzuje i onen zážitek estetického naplnění, onen pocit dokonalé krásy. Právě ve mně.

Protože jsem viděla jiné, nad kterými se otáčely davy - a kteří ve mně nedokázali vykřesat ani sebemenší jiskru. To nebyla krása pro mě. Byla pro mě zcela nepotřebná.

Krása není barva, tvar, ani symetrie. Krása je pocit a zážitek.

A něco jako "divný vkus" tím pádem ani nemůže existovat.

Psáno pro vzpomínky na krásu a pro úlevu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 29. září 2018 v 2:14 | Reagovat

Není krása prostě jen okamžik v běhu věčnosti, který náhodou excituje naše neurony? :)

Když chceš krásu, nalezneš ji v lidech i okolí opravdu všude, ale za cenu dost pokřiveného vnímání... že budeš prostě nanejvýš normální a tuctová..

2 Miriam M. Miriam M. | Web | 29. září 2018 v 20:23 | Reagovat

[1]: Ale jo, s tou první větou musím souhlasit - je to hezky vyjádřeno a navíc myslím, že i trefně.

A k tomu druhému - ne, krásu úplně všude  najít neumím, takže to, že to jde, spíš předpokládám. Jen si říkám - je normální a tuctový někdo, kdo dokáže něco, co drtivá většina lidí ne? O tom bych dost pochybovala.

Nešlo mi o to tvrdit, že pro nás může být krásné cokoli, spíš, že cokoli může být krásné pro někoho. Estetický subjektivismus, nebo jak to říct, aby to znělo věděcky.

3 stuprum stuprum | Web | 30. září 2018 v 17:25 | Reagovat

Samozřejmě, co jsem chtěl vyjádřit, asi neobsáhnu v jedné větičce. Zkrátka když se podíváš třeba na staré lidi, nacházejí zálibu v pečení a plínkách vnuků atd. Tím myslím zálibnou krásu, kterou bych v našem diskurzu povznesl na termín krásy v kolotoči žití. A tento druh krásy (KVKŽ), který nejspíš ani není tím, co by estét nazval krásou, je všude. Ve způsobu, jakým soused šišlá, nebo v minišortkách slečinky jdoucí po ulici a papající zmrzlinu. Stačí se zaměřit na detail a vidět v něm něco, co tě oblaží... jednoduchá krása, ač třeba ani není tím, co estét nazval krásou..

Ale tím, že to děláš, redukuješ to ostatní, co už nevidíš tak ráda, dívka má třeba strije a plínky musíš prát atd. Tak například dívka, kterou považuji za hluboce krásnou, má drobnou jizvičku na krku, kterou límec normálně zakrývá, ale když ji vidíš, okamžitě si řekneš, že ta jizva k tak krásné tváři a postavě nepatří... ale i když ji vidíš, tak vidíš jen celistvou krásu, která vyvěrá z podstaty její povahy a kterou žádná jizvička nenaruší.

4 stuprum stuprum | Web | 30. září 2018 v 17:28 | Reagovat

Všimni si, že Eco se vůbec nedostal k problému krásy takzvaně vnitřní (na člověku), všecko posuzoval z hlediska symetrie a lahodnosti oka. Ale jestipak to není prostě tak, že oněmíme obdivem před věcí velmi krásnou právě proto, že je z povahy taková a ne proto, že navenek se jeví krásně, protože třeba proto, že naše čivy jsou ustrojeny tak, aby milovaly, co je krásné z věci samé a ne z její emanace.

5 Sugr Sugr | E-mail | Web | 1. října 2018 v 18:46 | Reagovat

Muži hledají jen krásu umělou, krásu, kterou na sebe ženská nandá chemií a obleky, ale krásu vnitřní, krásu duše - nevidí! :-(

6 Miriam M. Miriam M. | Web | 2. října 2018 v 11:22 | Reagovat

[4]: Zajímavé zamyšlení... Takže jestli tomu dobře rozumím, podle tebe by byly dva druhy krásy?
A může být věc (nebo člověk, zvíře, to je jedno) "z povahy krásná"? Pokud ano, jak vysvětlíš, že kategorie krásy se proměňuje v čase a v prostoru? Tj. něco jiného za krásu považujeme my a něco jiného lidé ve středověku, něco jiného třeba domorodci na Nové Guiney atd. Smysly máme všichni stejné, jsme lidé - a přesto nevidíme krásu stejně.

[5]: Sugr, já bych to neviděla tak pesimisticky, nepřijde mi, že by pánové byli tak povrchní, alespoň tedy nemám tu zkušenost. Drahý mi třeba párkrát řekl, že se mu nejvíc líbím ráno nenamalovaná:-)

7 stuprum stuprum | Web | 2. října 2018 v 19:17 | Reagovat

[6]: Ne, já tvrdím, že existuje estetický relativismus. Může být tolik krás, kolik je jen pohledů na ni.

Proč je středověké pojetí krásy tolik odlišného od našeho, to bych myslel, že je dost jasné.
Když operuješ s několika materiály jako dřevo, země, vzduch a jsi redukovaná na kladky a jednoduché nástroje, neotevře se ti zkrátka tolik možností jako těm, kteří se polijou barvou a prásknou sebou do plátna, vytisknou na třidé tiskárně svůj penis a jezdí v autech, co mají pod kapotou několik tisíc koní. Tvůj mozek není přístupný tolika kombijnacím a vjemům, který nabízí moderní civilizace.
Jako vrchol krásna je nabízená kyprá blondýna, později bruneta, kterou Modigliani sesadí načas z trůnu svými vyžilými feťačkami a tuberkulózními modelkami typu Cara Delevingne.

Domorodci žijou mezi hady a prasaty a aligátory. Takže na ně nijak zvlášť nepůsobí traktory nebo mrakodrapy, které klacka z balíkova naopak okouzlí, vytrhnou z šedivé rutiny dne.
Vždyť je přece jasné, že máš v mozku program (cit pro krásu), který ti způsobí libé pocity, když zažije něco libého, v tomto případě mluvím o umění, zapne se jen tehdy a dopamin zanechá svou kouřovou stopu, a tento program se nutně mění s časem a geografií. Podívej se na teorii memů. Nemůžeš se vzrušit něčím, co neznáš. Spíš se toho přirozeně budeš bát. Dokud to nepoznáš. Nebo "nepoznáš", což platí v případě lidí.

8 stuprum stuprum | Web | 2. října 2018 v 19:25 | Reagovat

[6]: Teď jak čtu komentář ad Sugar, napadlo mě, že to je přesně ono. Obecně se mi nelíbí namalované ženské, připadá mi to navíc asi jako tetování nebo piercing, ale když jsi třeba mírně zlitá, zfetovaná a unavená, jdeš někam do kasina nebo do baru a vidíš tam nějakou kickass red lipstick na pěkně stavěné rajdě, podpoří to jaksi, zvýrazní její fyzickou krásu, abychom mluvili slušně až do té míry, že tě může rajcovat, což by po ránu vylezlá, spánkem oteklá, ze zpocené postele, bez té třpytivé rudé rtěnky, asi sotva dokázala.

To je to samé jako u auta a motorky. Většina aut je užitkových, kdežto většina motorek je stvořena s úmyslem uchvátit zrak.

9 Miriam M. Miriam M. | Web | 2. října 2018 v 21:09 | Reagovat

[7]: Z toho mám pocit, že ve výsledku oba tvrdíme to samé. Neboli shodneme se na estetickém relativismu. Měla jsem dojem, že se právě o něj dohadujeme, ale možná jsem ti jen podsouvala myšlenky partičky studentů filozofie, se kterými jsem na tohle téma vedla před pár měsíci bouřlivou debatu.

10 Marčélla Marčélla | E-mail | Web | 9. října 2018 v 15:16 | Reagovat

Duše vnímá krásu všude a ve všem.
Kdežto ego krásu filozofuje.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama